Originál

Shlédl jsem výpravný historický seriál Dcera národa, ve kterém vedle už osvědčených bardů zářila v hlavní roli Zdeňky Havlíčkové Antonie Martinec Formanová. A ptám se, proč byli v tom seriálu herci oblečeni do výpravných historických kostýmů, proč se natáčelo v nádherných dobových interiérech - když se ti herci chovali a mluvili ahistoricky.
Ještě bych chápal, kdyby to bylo děláno důsledně. Ale 95 % děje proběhlo přiměřeně době národního obrození a jen asi 5 % bylo pojato „moderně“. Ale proč, proč? Proč se namáhat se zdáním dobovosti, když pak na parket národního plesu zasvítí lasery a jeho účastníci se pustí do choreografie ve stylu filmu Hair??? Tohle nakonec až tak nevadí, protože snad většina diváků chápe, že před nějakými sto padesáti lety nebyly parkety vybaveny lasery. Ale pily se přitom limonády brčky z lahviček? Vím, že je to trend 21. století, jenž je vyvolán šílením po „dodržování pitného režimu“, avšak silně pochybuji o oblibě tohoto způsobu pití v 19. století. Avšak nejsem si jist. A toto klišé moderní doby se opakuje na různých vlasteneckých bálech. Včetně nečekaných vulgarismů...

Nevím, jak to bylo s těmi brčky. Nejsem tak zběhlý v trendech moderního roku 1872. Jenom vím, jak se tehdy určitě nemluvilo. Jistě ne takto:

„Tyhle šaty jsou super.“
„To je perfektní.“
„Není to fér.“
„Oznámíme náš projekt.“
„Je to má kámoška.“
„Bude to fajn.“
„Je s ním fakt zábava.“

A určitě se ani tehdejší pokroková mládež nezdravila trampským „ahoj!“, ale zcela jistě „nazdar“... Také se dívky nezdravily plácnutím dlaní o sebe (“high five“), ani drcnutím boků o sebe (“bump“, což nás zase vrací do sedmdesátek 20. století...).

Podivuhodné bylo, když „kámoška“ Zdeňky (hraje rovněž skvělá Martina Jindrová) nechala svěřené děti uprostřed Prahy a poznamenala: „Snad si je někdo vyzvedne.“ Děti se „vyzvedávaly“ až z mateřských škol v padesátkách ve 20. století, v sedmdesátkách XIX. století se dostaly domů samy! Takovéhle věci se mi vždy zadřou pod diváckou kůži jak tříska a pláču, proč se tedy někdo snaží o realistický obraz scény ze staré Prahy...

První tři díly, které režíroval Matěj Chlupáček, byly technologicky poněkud „drzejší“ (viz lasery), další tři pod režií Cristiny Groșan melancholičtější, občas ve stylu filmové Kytice. Ale co vadilo u obou, byla ta zprzněná čeština. Většinou se tedy nesla historicky, jen občas do ní pronikly soudobé slovní obraty. Ale toto vyvolává pochyby, zda šlo o záměr, či zda se do textu dostaly omylem. Nevíme, co bylo naschvál - a co maně!

Bral bych, kdyby se celý příběh přenesl do současnosti, i s těmi lasery. Ale vnášet do obrozenecké doby rysy současnosti vede k popletení obecenstva. Neví se, co je realistické a co režisérský, no, naschvál! Vytvořil se tak jakýsi nesourodý mišmaš. Škoda odvedené práce.

Proč to oba režiséři dělali? Nic to nepřináší! Žádný nový poznatek ze Zdeňčina života. Snad chápu záměr přiblížit smutný osud originální Dcery národa současné mládeži. Nejspíš proto se filmové kamarádky chovají jako současné holky. Ale do toho se zase objeví dobové dialogy. Zmatek nad zmatek, zmar a svár dvou dob - té historické a té současné. ...

Co to nakonec úplně zabije je příšerná anglickojazyčná píseň v závěrečných titulcích.

Proč se tam objevuje? Nás starochy neosloví - a mlaďochy, na které byl snad miniseriál cílen, taky ne.

Protože většina mládeže i „mladých dospělých“ se na televizi vůbec nedívá!

Psáno a hořekováno v Praze na Lužinách v úterý 18. února 2025