ŠAMANOVO DOUPĚ: Chvála polních cest

Když jsem byl malý, hodně malý, vedly polní cesty kolem lesů, po mezích, ba i v úvozech. A dokonce se pamatuju jak po nich koberovský strejda Vláďa vodil vola Honzu, zapřaženého do fůry.

Nejdříve se rozoraly meze. Aby s získala cenná úrodná půda. Ale protože se přecejen potřebovaly nové velké krásné stroje někam dostat, vznikly prašné cesty místo nich. Vedoucí po polích, samozřejmě. Po cenné úrodné půdě. Tyhle cesty jsou zvláštní tím, že se každý rok rozorají, osejí, zvláčí - a pak se znova projedou.

Když jsem se ženil s Ivankou, měli jsme minimalistickou svatbu ve městě Táboře. Svatební cestu, vlastně pobyt, jsme trávili na mlejně našich svědků Kolínských pod Borotínem. K hrázi od hlavní cesty klesal úvoz, obklopený vysokými starými kaštany. Nejspíš po nich jezdívaly do mlejna koňské povozy s obilím a zpátky s moukou. Protože kombajny ani traktory se do pro ně úzkého úvozu nevešly, začaly jezdit po kraji polí. Pro krajinu to ještě zůstalo přínosné, protože stromy zůstaly krajinotvorně a větrolamově stát. No ale ztráta na využívané orné půdě byla patrná. Původní cestu pak jézeďáci nepotřebovali, proto se o ni přestali starat. Časem se z ní stalo koryto potoka, což zbytečně odvodňovalo okolní výšepoložené pozemky. A do mlejna se nedalo zajet ani osobákem.

Když byly naše děti malé, chodívali jsme s nimi na krátké výlety po okolí Prahy. Dojeli jsme na jednu konečnou městské hromadné, a na jiné jsme se vraceli. Anebo příměstskými autobusy. Často jsme putovali po polních cestách na kraji lesa. A přitom jsem si všiml, že původně vedla cesta paralelně lesem! Někdy se po ní dalo i pohodlně jít - dokud člověk nenarazil na nepropustnou hráz trnitého hloží a šípků. Ale ta původní cesta původně lesem nevedla. Vedla po kraji lesa. Od pole jí oddělovala řádka stromů. Stejná historie jako s úvozy: Velké stroje jézeďáků a lesáků se tam nevešly, po cestě se přestalo jezdit, nikdo ji neudržoval. Dělníci na roli Páně vymizeli, z malých Jé Zet Dé se staly obří konglomeráty, nakonec i rolníci se odcizili své práci. Pohodlnější bylo jezdit po póli. A ukrajovat z rodné hroudy.

Až sem to šlo.

Pamatuju se na Balíkův film podle Čapkovy novely Hordubal z roku 1980. Nemohl jsem mu věřit, protože tam hrdina přichází do vesnice po socialistické prašné polní cestě vyjeté uprostřed pole snad dokonce s řepkou. Kdyby někdo vjel do pole soukromníkovi, ten by ho hnal vidlemi! Ale dobře to zachytilo atmosféru socialistického zemedělství.

A vocáď vlastně taky.

Po sametovce se začalo se strategickou surovinou, neobnovitelným (nebo jen těžko obnovitelným) zdrojem, totiž zemědělskou půdou, šeredit ještě více. Kde totiž postavit velké výrobní haly a sklady než na pohodlné rovince! Skřípěl jsem zuby, když minulá vláda premiéra Sobotky dokonce snížila poplatky za vynětí půdy ze zemědělského fondu. Pamatuju se, jak jsem plakal, když na černozemi na Mělnicku jsem uviděl stát pole fotovoltaických panelů.

Takhle ne

Ale!

Rok po tom, co jsem se podruhé stal nedobrovolně singlem, jsem si pořídil kolo. Drandil jsem s ním po březích Vltavy i Berounky, z Berouna jsem se občas vracel vlakem, jindy po vlastní ose do kopečka. Poznal jsem spoustu krásné přírody, sesílil jsem tělesně i duševně. Letos jsem vyrazil na jízdu do údolí Kačáku právě v den, kdy byl vyhlášen nouzový stav. Jeho vyhlášení mne zastihlo v sedle, dověděl jsem se o něm až u první zavřené hospody. Při návratu mi pak praskla guma kilometr od stáje. To nejspíše zafungoval jeden z mých dvou andělů - protože jsem až do tohoto outerka byl bez kola! (Do servisu jsem si ho dal hned první den jeho otevření, totiž minulý čtvrtek.) A tak jsem odolal pokušení, abych vyrazil někam daleko a píchl třeba tam.

Čudlova alej

V této době jsem pěšmo probrousil nejbližší okolí svého bydliska a objevil několik vkusných pěšin, jež bych mohl použít místo přetížených místních okresek. S touto inspirací jsem se pak znovu podíval na mapu a udiven zjistil, že se mé návraty z Českého krasu nemusí dít po nebezpečných silnicích. S tímto předpokladem jsem se pokusil projet na mapě nalezené stezky naživo, a zjistil, že fungují!

U rybníka Mařánek uprostřed polí

Ano, vážení přátelé, Středočeský kraj před časem spustil projekt „Revitalizace polních cest“. Takže jsem se mohl projet po polní cestě Čudlovou alejí k rybníčku Mařánek. Například. Dokonce je na ní postaven i regulérní železniční přejezd přes trať „Hrbatou“. Potěšen jsem byl nesmírně onou obnovou, o to více jsem pak trpěl na cestách, které jsou než koleje vyjeté v poli či v houštinách. Vylepšení betonovými panely nesvědčí cyklistovi, neb rozhrkají jak šroubové spoje, tak kostičky v těle.

Potěšilo mne i to, že je dosti nerevitalizovaných polních cest, totiž takových, které nadále slouží svému účelu. Dá se po nich jezdit alespoň na bicyklu, jsou obstoupeny dnes kvetoucími stromy a keři, bydlí v nich bažanti a zajíci, a jsou milé napohled i zvenčí.

Tímto děkuji všem, kteří je obnovují, udržují, používají - a neničí.

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 17. dubna 2020

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.