Opouštíme s přítelkyní Karlou Pačinkovu huť, která sídlí v Kunraticích u Cvikova. Je Bílá sobota roku 2025, takže stále panují Velikonoce v Křišťálovém údolí. Akce, kdy se otevírají sklářské hutě, ateliéry a muzea. A také kostely. Jeden stojí hned vedle Pačinkova království. Takže ani nebudíme Eriku, takto Karlinu navigaci. Skleněné okvětní lístky, uchovávající zbytky čajových svíček, jež jsou postavené na žulových patnících na kraji cesty, co vede ke kostelním dveřím naznačují, že sklo bude pokračovat i uvnitř. Otvory v patnících prozrazují, že v nich kdysi spočívala dřevěná břevna, ale ty už dávno vzal čas. I propadlá dlažba z nepravidelných kamenů ukazuje, že zde leží už nějakou dobu. Možná ještě dříve, než byl v „empír-barokním slohu“ vystavěn zdejší kostel Povýšení svatého Kříže, jenž byl vysvěcen v roce 1833. Býval tu od roku 1680 kostel sv. Josefa na místě dřívější hřbitovní kaple. A ještě předtím dřevěný kostelík pro změnu zasvěcený svatému Mikuláši. Jistě se to ví k roku 1358, stejně jako se jistě ví, že tento kostelík byl zničen okolojdoucími husity někdy kolem roku 1425.

On i ten současný kostel se jeví býti dosti omšelým. Ačkoliv byl v roce 1965 prohlášen za kulturní památku. Avšak možná byl naposledy omítnut ještě v tom 19. století. Ale když vejdete dovnitř, žasnete. A vejít můžete ve všední dny v 8:00, 10:00, 12:00 a 14:00, o víkendech a svátcích osmá neplatí. Ale nejdříve se stejně musíte stavit v pokladně. Nežebyste tam platili vstupné, ale že vám tam přidělí průvodce. Vstupné je dobrovolné a kasička na něj je v kostele. Skleněné prasátko, vlastně velrybička. Pro výběr hotovosti ji nejspíš bude nutno rozbít, chudinku.

Nuže v tu sobotu nebylo nutno shánět průvodkyni, protože skupinka zvědavců se již zformovala, průvodkyně dokvačila, i přifařili jsme se k ní i my. Vlezli jsme dovnitř a zírali. Tento kostel je totiž Křišťálovým nejen kostelem, ale od roku 2020 přímo Křišťálovým chrámem. Vevnitř je čistě omítnut a září sklem. První, čeho jsme si všimli, byly mnohé lustry. Nešlo si nevšimnout, protože hned v zádveří se na vás ze stropu vrhnou rudé hvězdice Roba Sterna. Rob je proslulým americkým uměleckým sklářem, který působí již od konce minulého století jako ambasador českého skla v USA.

Uprostřed trojlodní stavby se zase vznáší křišťálové okruží, spletené ze skleněných trnů. Trnová koruna je dílo Jiřího Pačinka. Fotím skrz ni vitráž Boží oko. Tu vytvořil mistr Richard Schlein, který sídlil v Žitavě už v 19. století. Měl pobočky i v Praze a v blízkém Hrádku nad Nisou. Tam nejspíš tuto vitráž sestavil. Do průčelí kostela se zřejmě dostala zároveň s jeho dostavbou. Jenže v roce 1969 byla obezděna a tak se ztratila ze světla. Znovuobjevena byla až roku 2023 mezi dvěma stěnami nad oltářem svatého Kříže. Rok nato byla zrekonstruována a zakonzervována. Nad oltář přišla její kopie, originál se ukrývá pod skleněnou deskou v pravé části hlavní lodě. Novodobá kopie je pak dílem mistra malby na sklo a vitráží Zdeňka Kudláčka.

Je tu téměř přelustrováno. Proto bych málem přehlédl jinak nepřehlédnutelné svítidlo, které vypadá spíše jako dámské šaty s volány. Však ho taky s Jiřím Pačinkem vytvořila módní návrhářka Blanka Matragi, která jinak obléká arabskou šlechtu. Zde oblékla světlo.

Je tu velký prostor, ale zaplněný. Dalším velikánem, který se podílel na výbavě tohoto chrámu je i legendární René Roubíček. Září tu jeho lustr, nazvaný Kapky. Roubíček se například podílel na úspěchu československého pavilonu na Expu 1958 v Bruselu. Vedl Borské sklo, spolupracoval s mnoha sklářskými firmami, učil na Akademii výtvarných umění v Praze.

Je spojen se současnou zralou generací i osobně - Jiří Pačinek se v devadesátkách stal přímo jeho dvorním sklářem a Roubíček byl dokonce pěstounem Bořka Šípka. Šípek se tu taky zapsal lustrem. Nazval ho „Rudolf II“. A skutečně, to svítidlo se tváří poněkud rudolfínsky, tedy specificky pozdně renesančně. Šestice svítících kalichů se centrálně zavinuje, zatímco skleněné lístečky se rozvíjejí do prostoru. Toto nádherné dílo vyrobil Bořek Šípek v roce 1994 přímo pro pana prezidenta Václava Havla, když mu dělal na Hradě architekta. Škodaže lustr nezůstal na Hradě, kam by asi patřil jednak kvůli prezidentské funkci a jednak kvůli rudolfinskému dědictví. Ale bylo to pro Havla, a teď lustr visí mezi mnohými jinými v Křišťálovém chrámu. A to na čestném místě, posvátném, vlastně nejposvátnějším, a to v presbytáři.

Protože stále jsme v kostele! Pro který stvořil Pačinek křišťálovou monstranci a relikviář svaté Zdislavy. Ten relikviář i s ostatkem svaté Zdislavy, patronky Libereckého kraje, byl předán jako dar pro papeže Františka od českomoravských biskupů, když v listopadu roku 2021 navštívili Vatikán. Pačinek se tak mohl setkat přímo s tímto svatým Svatým otcem. No, doufám, už pro Liberecký kraj, že v kraji ještě nějaký ten Zdislavin ostatek ostal... Další monstrací je skleněný květ, visící ze stropu boční lodě, který má místo okvětních lístků natažené paže z rozevřenýma rukama. Působí jako další lustr, ale svítí jen díky reflektoru, který na něj šajní ze stropu. Vrhá přitom stín na zeď mezi původní obrazy. A nakonec je těchto monstrací hned šest. Navrhl je David Sobotka, jenž je jednak uměleckým manažerem sklárny Pačinek a jednak i ceremoniářem Křišťálového chrámu. Skleněný život jim pak vdechl Jiří Pačinek.

V tomto kostele se nachází i Boží hrob, jak jinak než skleněný. A světelný! Svítí z něj světlo přes průhledovou mozaiku. A to už od roku 1877, kdy byl zakoupen za peníze, sebrané místními občany od firmy Zbitek & Synové. Tato rodinná firma vyráběla takovéto Boží hroby, které evokují jeruzalémský Ježíšův hrob prý v tisících kusech! Žádány byly nejen v Rakousku-Uhersku, ale i v Itálii, USA, Mexiku, Brazílii a v dalších zemích, kde bylo náboženství svázáno s cetkami. Tyto cetky konkrétně místní farníky přišly na 275 zlatých. Jenže podobně jako vitráž Boží oko se časem staly neviditelnými. Stály osleplé opřeny takhle vlevo v pobočné lodi a tvářily se jen jako obyčejná skříň. Až při nedávné rekonstrukci kostela byly znovuobjeveny. Píšu „cetky“, ale tyto se staly v průběhu uplynulých staletí vzácnými a milými připomínkami pravého smyslu původního kostela. Který se samozřejmě už od svého vzniku vztahoval jak k nebi, tak i ke sklu.

Ale co by byl kostel bez Jezulátka! Místní je samozřejmě skleněné. Rozvaluje se nedaleko v betlémských jesličkách pod bedlivým dohledem svých svatých pánů rodičů. Nezadýchává je oslík s volkem, jen z blízkého lesíka pozorují srnky. A klaní se mu aspoň jeden král. Tohle zátiší uhnětl ze skla Jiří Pačinek o Štědrém dnu roku 2022. A bylo slavně požehnáno příští rok na 1. května emeritním arcibiskupem pražským kardinálem Dukou.

Jsou tu i novodobé „cetky“, mezi něž zahrnuji například korunovační klenoty, tedy korunu, žezlo a jablko, doplněné bystou krále se svatováclavskou korunou na hlavě. Pod ultrafialovým světlem svítí jedovatě zeleně, jsouce vyrobeny z uranového skla.

Ale skleněná výzdoba se nesoustřeďuje jen na parter. Když vystoupáme po točitých schodech takhle vlevo nahoru do bočních pavlačí, čekají na nás další nádhery. Na kamenném zábradlí číhají na shození řady zelených váz (ale snad jsou přilepené?). V obloukových oknech se vznáší orel a sedí tukan.

Jinde se kolem vázy v medové barvě točí průsvitné postavy, obtočené liniemi skla...

V dalším okně jsou položeny - koňské hlavy! Ty daly hodně práce, hlavně aby nepraskaly při chladnutí. Jde totiž o skutečně těžké kusy. Avšak nepotěžkával jsem si je.

Když na vlast dolehl covid, vyrovnával se s ním Pačinek tvorbou modelů všelijakých ošklivých koronavirů, které i při jisté líbeznosti působí hrozivě.

Nu, jsou tady mnohé skleněné poklady, nejen od Jiřího Pačinka a jeho synů, které teprve v této duchovní stavbě ukazují i jinak skryté stránky umění sklářského. Při odchodu točitým schodištěm nám ještě na rozloučenou zamává modrými a čirými perutěmi čtveřice skleněných andílků, postavených na centrálním sloupu schodiště.

Prožité dojmy pak ještě nějakou dobu trávíme v přilehlé sklářské krčmě. Avšak víkend v Křišťálovém údolí ještě neskončil. O tom ale až příště.

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 23. května 2025