Když jsme byli vloni se ženou na své letní dovolené v jarních Jizerkách (začátek července), všiml jsem při neplánovaném zatoulání na rašeliniště, že nejpevnějšm místem blat jsou břehy potoka. Vytvořil jsem si teorii, že nejbezpečnější cestou přes močáliska tedy bude bezpochyby potok sám. Už jsem neměl čas si to ověřit, protože jsem svůj objev uskutečnil až poslední den pobytu. Ale umínil jsem si, že příště tuhle cestu vyzkouším.

Příležitost se našla hned začátkem našeho pobytu v Šámalově chatě na Nové louce. A tak jsem jedno dopoledne, zatímco žena si (jako většinou každé dopoledne) četla o staré Praze, zmizel z našeho kamenného apartmánu a vydal se na procházku tou vodní cestou. Pokud byste chtěli něco takového zkusit, přednesu vám hned tři důvody, proč tak nečinit.

Důvod první: Strašně si zajdete. Potok se v rovince nesmyslně klikatí, takže si člověk zachází. Odhadem musíte projít až pětkrát delší trasu.
Důvod druhý: Přes potok jsou lstivě položeny vývraty. Břehy potoka jsou tak pevné proto, že je drží kořeny stromů. Kdyby těch stromů nebylo, nebylo by břehu ani potoka. Potok je však podemílá a při prvním silnějším větru pak padají stromy přes něj - jsouce i za zdravého stavu nakloněny nad hladinu, pochopitelně. No a v Jizerkách smrky. Zatímco jasany mívají ulámané větvy, smrky mají místo nich natrčená kopí.
Důvod třetí: pokud je teplota vzduchu slibných dvanáct stupňů, no tak jedenáct, je voda ještě chladnější. Odhadem tak o čtyři - no, o pět stupňů...

Obecně rašeliništěm je vhodné jít bosky. Hned na začátku zavázat tkaničky křusek a hodit si je kolem krku.. Alespoň neriskujete, že vám močál sežere botu. Také jsem využil dobrodiní prastarých skautských šortek. (A když říkám prastaré, tak tím myslím, že jsem je ve čtrnácti převzal od táty, který je nosil třicet let před tím. Řeknu málo - třicátá léta. Dvacátého století, pochopitelně, vy pacholci!) Takové opravdu krátké šortky (nikoli bermudy, co se dneska prodávají jako kraťasy) mají tu výhodu, že prakticky postrádají nohavice, takže ty si nemůžete namočit, zablátit, roztrhat a rozervat. Vaše vlastní kůže na nohách je přitom nepromokavá, lehce omyvatelná a poměrně odolná i vůči roztrhání. Chlad se dá vydržet, pokud se jedná jen o krátký hodinový výpad, na jehož konci vás čeká horká lázeň ve vaně.

Tak. Když přesto do potoka vstoupíte, zjistíte, že pod hrubým žulovým pískem je - třeba taky propadající se dno! Takže potokem ne, ale lze tuto cestu s úspěchem využít pro obcházení hustých břehových porostů a cik cak střídání břehů - protože ten druhý je vždy méně zarostlý.

Ovšem tato cesta má nevýhodu jiných místních cest. Vejdete do lesa po téměř silnici, ale za chvíli z ní začnou odbočovat vedlejší cestičky a pak nevíte, která z nich je hlavní, ocitnete se na vedlejší a najednou není cesta žádná. Také potok se rozděluje na potůčky - když jdete proti proudu, jak jinak byste se chtěli dostat do rašeliniště? Když už bylo houštin kol potoka moc, vydal jsem se stranou na skutečné nezarostlé rašeliniště a objevil tu nejsmysluplnější pěšinu břes blata. Krásnou dlouhou rovnou linii vyšlapanou laněmi. Autora stezky jsem poznal podle koprolitů. (Má slušná žena jim říká "hovna".) Bosky do laního koprolitu jsem tedy nevstoupil, dal jsem si pozor, ale mohlo by to být příjemnější, než do psího obut. (Vyzkouším příště!).

Laň je úplně jiné stvoření než útlá srna. Letos jsem je v Jizerkách viděl dvakrát, asi poprvé v životě. Takže vím, že laň, když ji potkáte v lese, je velká jako kráva (i když štěká jako pes). Tak dobře, ne jako kráva, ale jako jalovice ano! Má přitom útlá kopýtka. Takže když laně se nepropadnou, ani vám se to nestane. A skutečně, procházel jsem šlenky kolem bultů (dolíky kolem kopečků), i do jezírka (kolku) jsem vstoupil, a všude bylo pode mnou pět metrů věkovité nepropadající se rašeliny. Kdeže jsem byl? Na jednom z padesáti jizerskohorských rašelinišť... Vy tam taději nechoďte. Už v nich zahynuly stovky výletníků. I když - v překrásné knížce Miloslava Nevrhlého o Jizerských horách jsou popsány desítky smrtí - ale, pokud mne paměť neklame, žádná v rašeliništích! Přesto zde opíšu jednu Nevrlého radu:

"Nutno kráčet opatrně, ale rychle, ani na okamžik se nezastavit. Celé rašeliniště se dodaleka divoce vlní, tuhý příkrov se pod nohou hluboce prohne, a stačí zaváhání, aby se protrhla tenká vrstva, která plave na vodní hladině, a pomalý, váhavý chodec by se propadl do neviditelné hloubky a příkrov by se nad ním opět mohl uzavřít. Tehdy je jen jedna rada dobrá: padnout celým tělem na houpavou půdu a plížit se ke spásnému břehu."

"By" "mohl" zmizet. Zatím spíše mizí filmoví herci - Werich ve filmové pohádce Sůl nad zlato či nepřátelský Král Šumavy. Ovšem má milá žena těmhle pohádkám věří. Já jsem zmizet nehodlal - jen jsem mizel. A raději se už dříve Ivaně přiznal. Jinak by mne zítra po přečtení Šamanova doupěte nejspíš zabila...

Jo, ale fakt, hele, vy tam raději nechoďte, ani pomníček byste pak neměli!

Prožito v Jizerkách 6. července 2007, zapsáno v Praze dne 14. srpna 2007

Z letošní jizerskohorské dovolené viz i
Cestou holubů,
Cestou ryb

Z předloňské pak Věčně šumějí lesíky