6.10.2022 | Svátek má Hanuš


ŠAMANOVO DOUPĚ: Cestou holubů

18.7.2007

Když jsem byl malej, chodívali jsme s mámou do Jizerek. Z Liberce jsme jeli autobusem do Bedřichova a pak dál na přehradu Černá Nisa. Nebo až pod Lesní chatu a pak přes Blatnej rybník na Kristiánov. A někdy jsme šli dál, na Smědavu, a to se chodívalo zkratkou přes Novou louku a sedlo Holubníku. Tuhle zkratku jsem po pětačtyřiceti letech zapomnění letos o dovolené našel.

Byla to báječná čtrnáctidenní dovolená začátkem letošního července, kterou jsme se ženou strávili v Šámalově chatě na Nové louce. První týden se přeháněl déšť a denní teploty se držely v rozmezí 13 až 16 stupňů. Po přechodném víkendovém projasnění další týden dštily přeháňky a teploty zaparkovaly mezi 13 a 9 stupni. Dost dobré počasí na to, aby z lesních silniček vyhnalo cyklisty. Ale já hodlal procházet cestičkami, na kterých o cyklistu (nebo on o vás) nezavadíte. K tomu účelu jsem si připravil několik map z map.cz. Ponořil jsem se i do jejich historické verze. A zjistil, že cesta z Bedřichova přes Blattney na Christianstahl je stará už stovky let. A že dále ke Smědavě se nechodívalo po východním svahu Schwarze Berg, ale po jejím západním svahu, přes sedlo Holubníku. Srovnáním s turistickou mapou (která se na mapách.cz nedávno také objevila) jsem zjistil, že tuhle cestu, která kopíruje tok Kamenice, vlastně už dávno znám! Alespoň částečně. Nezpochybnitelným společným bodem všech těch cest je kamenný mostek pod soutokem tří zdrojnic Kamenice. Rozhodl jsem se, že tu cestu pro sebe znovu objevím. A tak jsem jedno dopoledne, zatímco žena si (jako většinou každé dopoledne) četla o staré Praze, zmizel z našeho kamenného aprtmánu a vydal se na hledání té staré cesty.

Mostek jsem našel celkem snadno, vede k němu plnohodnotná písčitá lesní cesta. Ovšem samotný most už nestojí, někdy v uplynulých desítkách let, kdy jsem tady nebyl, ho shodila nějaká velká voda. Pročež za ním pokračuje místo cesty už jenom její fantom. Vypadá to jako cesta, ale na jejím středním pásu rostou stromky a v kolejích se pod polštáři vysokého hustého mechu skrývají kaluže hnědé vody. Tato dnes už téměř neprůchodná komunikační linie stoupá mírně přímo k asi dva kilometry blízkému hřebeni mezi Holubníkem a Černou Horou. Skutečně mírně. Její staří stavitelé věděli, že koně do strmého kopce fůry neutáhnou. Takže i já jsem stále mírně stoupal bez zjevné námahy - kromě té, abych se neztratil. Tahle cesta má totiž klasickou tendenci všech lesních cest neustále se rozvětvovat. Správný směr na křižovatkách mi napověděly až staré buky, které ještě kolem dnes už neexistující cesty rostou. A taky záblesky paměti. Tam, kde jsme s mámou odbočovávali vpravo zkratkou po spádnici k dnešní asfaltové cestě mezi Kristiánovem a sedlem, i dnes zůstává patrná odbočka. Ale já dostal chuť na historii ještě nejmémě o sto let starší a pustil se přímo. Obešel jsem houští a na jeho druhé straně jsem mezi bílými buky našel pokračování, které mne vyvedlo až na Novou cestu.

Ta cesta je Nová už asi čtyřicet let, pamatuju se, jak ji stavěli. Travers na jižním úbočí hřebene Holubníku a Ptačích kup, který tu byl vyrubán ke snadnějšímu odvozu klád. A za Novou cestou jsem stopu té staré cesty zase ztratil. Prodíral jsem se džunglí smrkového plevele ke všem dvojicím buků, mezi kterými bych ji mohl najít, ale nečapal jsem se. Alespoň se mi dostalo odměny ve formě pohledu z paseky Pod pasekou na mírný zalesněný úval. sklánějící se až k Nové Louce a nezapomenutelné panorama od Černé Studnice přes celý hřeben Ještěda. Když jsem byl kluk, rostly tady lesy. Pak je odvezli po nových cestách a úbočí hor se změnilo v béžovou poušť zarostlou třinou chloupkatou. Nevěřil jsem, že ještě někdy uvidím v Jizerkách lesy! Ale vrátily se, i když mnohde překlenovací období zachraňovaly poněkud cize působící americké šedomodré smrky pichlavé. Ale na pasekách jsem už viděl krom výsadby smrků a buků růst i přirozené nálety jeřábů, jedlí, modřínů a samozřejmě i smrků a buků. A dokonce i osamocenou ilegální kleč. Díky stříbrným Američanům mají do čeho nalétávat...

Pak jsem se podíval do mapy a začal zase hledat tu pradávnou formanskou cestu, kteru už ani já nepamatuju. Po vrstevnici jsem došel k potoku - a tam jsem ji našel. Totiž ne cestu, ale potok. Velice podivný potok. Jenom stružku, kterou jsem neviděl, pouze slyšel. Byla totiž ukryta pod ohromnými balvany, které na sobě neuspořádaně ležely. Pruh těch balvanů byl široký asi tři metry a stoupal po svahu jako nějaká stuha. Nebyl to totiž potok, ale cesta! Neudržovaná cesta, kde nikdo sto let nespravoval odvodné stružky a nečistil zarostlé příkopy. Holý povrch cesty je vždy při slejvácích nejlepší kanalizací. A tak se časem blízký potok přestěhoval na cestu a vyžral ji až hluboko pod základy. Uvědomil jsem si, že podobné kameny leží pod celým povrchem Jizerek, tady jenom voda dostala příležitost ukázat, jak by ty hory mohly taky vypadat bez lesa...

Alespoň kousek té dávné cesty jsem našel. Protože pak se zase začal potok větvit svými přítoky a já v nich zabloudil. Zastavilo mne smrkové hloží, o němž vím, že není moudré s ním zápasit. Šel jsem kolem jeho hráze tak dlouho, až se objevila světlá průrva, ve které stromy nerostly. Protože pod travou byla schována bažina. Ano, v Jizerkách jsou slatiniště i na svahu. Ale zapadl jsem jen po kolena.

Nakonec jsem se dostal i na to sedlo do výšky 999 metrů a pěkné to tam bylo. Z cesty jsem si odnesl hezké zážitky a mezi kameny mé tajné cesty nalezený rozšlápnutý OFF spray, který se měl spotřebovat do19.2.1992. Vracel jsem se asfaltkou na Kristiánov, ale cestu na Novou louku jsem si ještě zkrátil jedním z družice shlédnutým průsekem. Ostřice na něm rostoucí sice skrývala bažinky, ale celkem pohodlně mne vedla stopa, vyznačená polehlou travou. Někdo tudy šel už přede mnou - a nezmizel. Až stopy na místě, kde nad ostřicí zvítězilo bahno, prozradily, že tudy přede mnou šli jeleni. Prošli oni, i s laněmi, prošel jsem také já. Dostal jsem se znovu ke Kamenici a napil se z ní.

Voda byla hnědavě zabarvená a měla příjemnou hořkou příchuť.

Jo, a proč "Holubí cesta"? Vedla přece pod Holubník. A holubi doupňáci mne na ní pozdravovali.

Psáno v Praze dne 17. 7. 2007