Je pátek, třináctého, poslední den naší báječné letošní jarněletní dovolené na Nové Louce. Včera jsem našel krásného soliterního hřiba bukového, měl 62 deka a elipsa klobouku zakrývala prostranství 14 x 17 cm. Tyčil se do výše 25 cm. Obkreslil jsem si ho do zápisníku - ještěže jsem si s sebou vzal ten větší! Hřib trůnil hned u cesty, hlinitopísečné staré Hejnické. Dnes jsem poblíž objevil jen několik klouzků a modráků. Inu, je třináctého.

Dnes, den před odjezdem, mohu sbírat i růžovky, a tak hned ráno navštěvuji ty, které jsem v minulých dvou týdnech obcházel. U dřevěného mostku, který překračuje Blatnej potok poblíž pěticípé křižovatky Hvězda, vyzvedávám celou masáckou rodinku. Všichni její členové jsou notně ušpiněni hrubým žulovým pískem, omývám je v potoce. Letos je strašná spousta muchomůrek tygrovaných, tak si je nespleťte!

U křižovatky mne poučí informační tabule naučné stezky. Tady v okolí rostou ještě zástupci původního jizerskohorského stromoví. Smrky (úplně jiné, než ty z Hostýnského pohoří např.), jedle, buky, jeřáby. Nikdo neví, jak to, že přežily desítky let trvající devastaci hor zejména spadem z polsko/(východo)německých elektráren. Na to se vymyslel termín "strestolerance". Prostě existují jedinci, kteří mají vyšší míru tolerance k zátěži. Nevíme proč, ale vědecky jsme si to pojmenovali. Z mladších strestolerantů jsou odebírány řízky, naklonovány na nepůvodní dřeviny a dovedeny až k tomu, aby vysemenily. Semínka se zasadí a původní jizerský prales tak bude obnoven!

Tady patří díky těm lesníkům, kteří i v době zběsilého plošného kácení dovedli v podrostu zachránit tyhle stromečky před holosečí. Tehdy, někdy v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století to ještě nebyli "ekologové", ale profesionální lesáci!

Se skromnou sbírkou hub jsem se vydal zpátky na Šámalku průsekem, o kterém jsem doufal, že mne zavede na Vlčí kámen. Což jsou vlastně vrcholové skalky, ze kterých je vidět přes Novou Louku a bedřichovský vrch Maliník i Ještěd. Asi znáte ten liberecký slogan: Pokud je vidět Ještěd, bude pršet. Pokud není vidět, prší. Tak tentokrát byl Ještěd vidět dobře, ale nikoli z Vlčího kamene, který jsem tedy ve spleti zabahněných průseků minul.

A pak přestal být Ještěd vidět. Pospíchal jsem se ukrýt před deštěm do chaty, skákal z kamene na kámen, a při přeskoku jednoho potůčku jsem na tom protějším břehu na mokrém kameni uklouznul. Inu - třináctého. Málem jsem upadl prdelej na rozeklaný balvan. Naštěstí jsem rovnováhu zachytil a jenom vysypal houby. Milé děti, nechoďte samy do lesa, pokud se tam zraníte - budete si muset volat pomoc mobilem. Pakli budete pokryty...

Po obědě a odpoledním spánku jsem se nakonec ještě vydal na jednu poněkud civilizovanější cestu (ta bílá klikatá čára na snímku z mapy.cz). Pršelo. Bodejť by ne. Taky se tady tomu říká "nočník republiky", tedy Jizerkám. Už dávno. Každý ale asi neví, že přímo na Nové či Šámalově louce je taky samotný "nočník Evropy". Před 110 lety, přesněji 29. července 1897, zde bylo na meteorologické stanici naměřeno 345 mm srážek během 24 hodin. (Tento evropský rekord je dosud nepřekonaný!) Pak přišla děsná potopa s obrovskými škodami - textilky stály pochopitelně v údolích, kde měly vodní energii zdarma, a byly tedy šmahem vzaty povodní. I utopenci se vyskytli. Tehdy místní podnikatelé založili Přehradní družstvo, které sebralo peníze - i od císařpána dostalo nějaký ten milion zlatek - a začalo v Jizerkách stavět spoustu přehrad, které dodnes můžete obdivovat. Tedy krom Protržené...

Šel jsem k jiné přehradě, Kamenické ("vodní nádrž Josefův důl"), zezadu, kolem Červeného potoka. Před dvaceti lety jsem tu byl naposled, tehdy s malým synkem, kterému jsem vztekle ukazoval tu zhovadilost: Koryto potoka, svedené do kilometrové betonové přímky. Aby voda rychle natekla do vodovodní přehrady. Přičemž v lese zůstaly slepé meandry bývalého potoka, což bývaly s hustými lesy a pískovými náplaveninam, prosáklými podzemní vodou, ty nejlepší přírodní nádrže... Ke Kamenické přehradě jsem už cosi dnes nevyhledatelného napsal, snad se budu opakovat někdy příště. Ale jako po dlouhých letech zapadla tato přehrada do místní přírody, zapadla do přírody i ona betonová vodní cesta!

Pomohly tomu i drobné pomůcky: betonové hrany koryta jsou dnes obloženy dřevěnou kulatinou, za kterou se zachytil mech a kapradiny, přispěchavší z lesa. V korytě jsou balvany. Možná to tu bylo i před těmi dvaceti lety, nevím. Ale dnes příroda slaví svůj triumf nad stavebníky: Koryto svedeného potoka je odděleno betonem od okolní půdy, jeho okraje vytvářejí vlastně jakousi podzemní betonovou hráz. Přes kterou se nedostane voda, stékající podzemím z okolních strání do údolí! Takže se tu teď kolem oné rychlé betonové cesty rozprostírá rašeliništní bažina. Na snímku můžete kolem úhlopříčné zelené jizvy skrytě betonového koryta zaznamenat opět kopečky, které pokrývá bílé chmýří černobýlu.

Šplouchal jsem si nohy v měkkém mechu, pršelo na mne a tetelil jsem se radostným zadostiučiněním.

Jizerky žijí!

Prožito v Jizerkách 13. července 2007 ráno a odpoledne, zapsáno v Praze dne 18. září 2007

******************************************************

Z letošní jizerskohorské dovolené viz i
Cestou holubů,
Cestou ryb
Cestou vody, cestou laní
Cestou jizerských magistrál

Z předloňské pak Věčně šumějí lesíky