Když se za mého dětství řeklo "únor", myslel se únor 1948, krátce "Únor", dlouze "únorové vítězství pracujícího lidu nad nepřátelskou reakcí". Mezi lidem tehdy kolovala hláška "Únor bílý, ÚVé šílí". Míněno tím bylo, jak moc byly noviny a televize s rozhlasem, včetně filmových týdeníků, zahnojeny oslavnými vzpomínkami. Samotné vzpomínky nemám, nejsemť tak úplně pamětník, ale k dnešnímu neslavnému výročí taky něco připomenu. Totiž několik zastávek na cestě komunistů k totalitní moci.

25. 2. 1948 je ve skutečnosti pouze restituční hranicí. Datum, kdy prezident Dr. Edvard Beneš podepsal podruhé ve svém životě vynucenou kapitulaci před nepřekonatelnou mocí. V únorových dnech totiž pouze "vyvrcholil dlouholetý neúprosný zápas mezi dělnickou třídou vedenou komunistickou stranou a mezi buržoazií o politickou moc", jak píšou dnešní slovenští komunisté.

Chtěl bych připomenout jen některé souvislosti, které umožnily komunistům převzít moc "nekrvavě". Hlavní vítr do plachet dal československým komunistům Sovětský svaz. V květnu 1945 byla dávno zapomenuta jeho předválečná hospodářská a politická spolupráce s Hitlerovým Německem, a rovněž i jeho vojenské spojenectví s Wehrmachtem při dobytí Polska. V tom Květnu přišel bratr, jenž nás zachránil před fyzickou likvidací ze strany nacistických hord. Aby však bratr mohl zachránit, musely být "demokratické mocnosti" zachváceny politickou slepotou, s níž mu to umožnili. K tomu mám několik poznámek, které ukazují, že tato choroba byla dobrovolná:

Na nátlak SSSR nepřišla americká armáda v květnu 1945 na pomoc bojující Praze, ačkoli stála už u Plzně - a právě tato její blízkost byla jedním z faktorů, jenž vedl ke zprvu živelnému povstání. "Angloameričané" dokonce ani neposlali zbraně, které už povstalcům dříve slíbili. Obou těchto faktů pak později použili komunističtí propagandisté, aby ukázali, jak byly západní spojenci proradní. Inu - byli! Na nátlak sovětských komunistů... Jenže tento zrádcovský obraz Západu nádherně pasoval na českým národem nezapomenuté trauma Mnichova. Což byla první velká chyba Západu, kterou by si měli uvědomit zejména ti dnešní "Zápaďané", než promluví o Češích jako o srabech.

Ještě před květnovým Českým povstáním proběhlo několik "strategických rozhodnutí" na britské straně, díky nimž byli českoslovenští tankisté připoutáni u obleženého Dunkerque. Nedovedu si představit, že by naše obrněné jednotky nečinně vyčkávaly u Plzně - Britové si to asi také nedovedli představit... Československé vojáky na Východě si pohlídal zase Sovětský Svaz. Nejdříve je masakroval v sebevražedně vedených akcích v nevolnickém sovětském stylu "nas mnógo". Tady připomenu i nesmyslné nasazení elitní československé paradesantní brigády na Dukle - jakožto pěšáků! Hlavně si však Rusové dobře hlídali, aby náhodou Prahu neosvobodily československé oddíly. Tento politický záměr nepochopil velitel 4. ukrajinského frontu, který po zachycení volání pražského rozhlasu o pomoc sestavil rychlou skupinu, do které byly zařazeny i tanky 1. čs. tankové brigády, směřující v té době z Ostravy na Frýdek-Místek a Olomouc. Československé tanky dorazily na Můstek sice už 9.5. 1945, ale až několik hodin po Rusech. Tento výpad jednotky, vedené Josefem Buršíkem, byl alespoň zamlčen. Proto až dodneška je prakticky neznámým faktem, stejně jako britské storno mise československých stíhačů, která by mohla zabránit německým letadlům beztrestně bombardovat a ostřelovat Prahu. Českoslovenští piloti už seděli ve svých strojích, když byl jejich vzlet odpísknut.

Málo známou skutečností je i to, že zatímco se v prvních zprávách revolučního českého rozhlasu mluvilo o nadcházejícím "vítězství", po zásahu z Národní rady začalo být už někdy od 5.5. odpoledne zásadně používáno slovo "osvobození".

A tak jsme "byli osvobozeni" Rudou armádou, nejmocnější silou vítězného komunistického Sovětského svazu.

Ihned po příjezdu "Košické vlády" do Prahy pak začala nabírat na síle zabedněnost našich vlastních demokratických politiků. Košická vláda měla být původně přechodným orgánem, a po vítězství, pardon, po osvobození, měla být rozpuštěna a nahrazena vládou se zastoupením zástupců domácího odboje. Bylo domluveno, že do nové vlády bude zahrnuta revoluční ČNR. Toto ujištění brali domácí odbojáři za nepochybné! Košická vláda, vedená sociálním demokratem a komunistickým agentem Zdeňkem Fierlingerem, se dostavila do Prahy 10. května, a hned jedenáctého "ukončila činnost České národní rady a rozhodla ji přeměnit v přípravný výbor pro volbu Zemského národního výboru". Odbojáři se divili. Později se divili ještě více, když je zavřeli komunisté - nejdříve nekomunistické odbojáře, a později i komunistické. Zbavovali se tak politické opozice!

Tak. Samotný začátek přechodné "třetí republiky" zavinil její chmurný konec. Začínalo to vyloučením "fašistických" - a za fašistické označených - organizací a lidí z veřejného života a dělná spolupráce profesionálů z Národní fronty. Demokratické strany si představovaly, že půjde o pokračování předválečného parlamentního uskupení "Velké pětky". Ale pohodlnější, protože jim do toho žádná opozice kecat nebude. Jednalo se vlastně o velkou koalici. V Československu však jistá opozice přesto existovala, a to opozice slovenská. Zatímco v radostných květnových volbách v roce 1946 v Česku hravě zvítězili komunisté při získání 93 mandátů před 55 národními socialisty, 46 lidovci a 37 sociálními demokraty, na Slovensku komunisty převálcovala Demokratická strana při skóre 43:21. Nicméně v jednotném státě měli komunisté v třistačlenném Národním shromáždění celkem 114 hlasů a získali post premiéra pro Klementa Gottwalda. 2. července 1946 byla vyhlášena "3. vláda Národní fronty". Komunisti v ní měli jen 9 křesel z 24, což opticky vypadalo docela koaličně. Průšvih však byl, že se ministrem vnitra stal Václav Nosek. Což znamenalo, že zatímco všichni květnoví revolucionáři museli odevzdat zbraně, komunistické závodní hlídky, předstupeň budoucích Lidových milicí, si je mohly ponechat, případně i přezbrojit na jednotnou normu. Když v červnu 1947 obvinil Gottwald slovenskou Demokratickou stranu z "udržování styků s představiteli fašistické ľudové strany", odhalilo už o čtvrt roku později vnitro skutečné spiknutí a začalo vedení DSS zatýkat. Za výrazné pomoci českých demokratů tak získali komunisté vládu zatím nad Slovenskem. (Ne, že by se demokraté nestýkali s ľuďáky - vždyť to byli také Slováci. I za první válečné Slovenské republiky hrávali slovenští komunisté Husák a Novomeský v bratislavských kavárnách biliár s fašistickým ministrem a velitelem Hlinkových gard Alexandrem "Šaňo" Machem...)

V "Únoru" vojska Ministersva vnitra poskytly právě založeným Lidovým milicím další zbraně a základní výcvik. Samotnou rozbuškou k únorové krizi bylo odvolání osmi nekomunistických obvodních velitelů SNB v Praze právě ministrem vnitra Noskem. Ministr spravedlnosti Drtina 13. února 1948 proti tomu protestoval ve vládě, která se nekomunistickou většinou usnesla, aby Nosek kádrové změny zrušil. Nosek tak neučinil - a už to jelo.

Dalším "silovikem" ve vládě byl ministr národní obrany Ludvík Svoboda, hrdina od Zborova i od Dukly, neoficiálně vedený jakožto "bezpartijní". I on však plnil Gottwaldovy úkoly. Jasně prohlásil, že armáda se nebude "vměšovat". Takže mohla být plně projevena "vůle lidu". Z této vůle - a z Noskova rozkazu - byla už 20. února, okamžitě po vyhlášení demise 12 ministrů, vyhlášena pohotovost SNB. Od tohoto okamžiku střežila komunistická policie všechny důležité objekty: továrny, ale i mosty, tunely, nádraží, pošty, telefonní centrálu a ministerstva. Do Berouna, Kolína, Českého Brodu, Brandýsa a Benešova se sjely vybrané pohotovostní oddíly SNB. Praha byla obklíčena. A armáda se "nevměšovala"...

Velkým pomocníkem komunistů, který jim pomohl v Únoru vyhrát, byla i média. Komunistický ministr informací Václav Kopecký se v tomto velice snaživě činil. Komunisté postupně ovládli státní rozhlas i film. Velkou propagandistickou službu jim dělaly např. filmové týdeníky. Když mělo dojít k samotnému střetu, neváhal Nosek obsadit příslušníky SNB i Československý rozhlas. Stalo se tak už 17. února! Od 23. února začínají být zatýkáni poslanci "koaličních" stran, obsazovány jejich sekretariáty, redakce, zabavovány výtisky novin. Probíhá zatýkání v justici, bezpečnosti a armádě. Začínají výslechy, začíná mučení.

Teprve v úterý 24. února 1948 probíhá jednohodinová generální stávka, při které komunistické hlídky kontrolují účast a zapisují si nezúčastněné...

No a 25. února Beneš už jenom podepsal faktický stav, na kterém se velkou měrou podíleli sami demokraté. Hlavně svou bezstarostnou hloupostí, se kterou brali komunisty jako kolaliční partnery. A dnes jsou dědicové tehdejších demokratů hloupí, když se paktují s dědici Klementa Gottwalda.

Českomoravští komunisté ve svých "Tezích k 60. výročí únorové revoluce 1948" prohlašují o začátku období čtyřicetiletého bezpráví: "Únor 1948 nebyl násilným ozbrojeným pučem, jak tvrdí polistopadoví vítězové, ale hlubokým a demokratickým revolučním procesem vyjadřujícím zájmy výrazné většiny společnosti a uskutečňovaným s jejím aktivním souhlasem."

Proces, který vedl k politickým procesům, k devastaci průmyslu, životního prostředí, životů, ke zničení lidské svobody a důstojnosti, a tolik přispěl k rozvoji nenávisti, podprůměrnosti a hlouposti. Jaká třeba vede k současnému odmítání regulačních zdravotnických poplatků. Vždyť jejich socialistické rušení je také doprovázeno "aktivním souhlasem výrazné většiny společnosti"...

Psáno v Praze dne 24. února 2009

*************************************************************************

K únoru 1948 viz i některá minulá Šamanova doupata:
Vítězný Únor očima pamětníků
Vítězný Únor stále nesmrdí