10.12.2019 | Svátek má Julie


ŠAMANOVO DOUPĚ: Cesta na jih

6.11.2019

(Z Jezerního sešitu 2)

V minulém vyprávění jsme přistáli na letišti v Edinburku. Z letadla jsme sešli po schůdkách. A když jsme dorazili do letištní haly, připadal jsem si jako na letišťátku na Korfu! Ale zato bágly dcerky Terky a jejího muže Toma už vyjížděly na páse.

Cesta na jih 1

Auto si máme vyzvednout do půl jedné, máme ještě hodinu času, kterou využijeme k nějakému naobědvání. Tereza mě nejdříve provede po místních samoobslužných občerstvovnách a ukáže mi, jak se lze slušně zasytit za pouhých 5 L. Sedáme si na území Starbucks, podle cestovatelů, kteří zde byli nuceni přečkat noc, jsou zde ta nejpohodlnější sedadla.

Děcka (o generaci mladší dospělí) si dávají kávu a nějaký ten muffin, já okusím skvělý pravý anglický čaj s mlékem a něco masitého. Muffinem se dorazím. Ještě vykonáme čůrací pochůzku, protože cesta bude dlouhá a míst na zastavení je pomálu. A už najednou je 12:20 a půjčovna aut se nachází asi 400 metrů daleko, takže se dáme do svižného pochodu. Říkal jsem si „nebudu fotit, nebudu fotit, nebudu fotit“, ale nedá mi to a vytahuju z kapsy svůj canonek, abych sejmul pohled na místní vlak.

Cesta na jih 2

On to ani není tak vlak, nestojí na kolejích a toho vagonu je jen půlka. Slouží zde u výstupu z haly jako dopravní informační kancelář. Za ním už je nástupiště, před kterým si můžete koupit od prodejní mašiny lístek. Aby to cestující zvládli, jsou jim ku pomoci zaměstnanci místních DP v oranžových vestách. Stejně jako na podobném nástupišti na letišti v Barceloně. Kde tedy místní vlak je napůl metro. Tady je to ve skutečnosti tramvaj. (Vždycky, když přistanu někde na cizím letišti, vzpomenu si na ubohého Václava Havla letiště i na to, proč na něj nevede ani metro, ani tramvaj. Kudla se mi v kapse neotvírá jen proto, protože ji člověk do letadla v kapse nosit nesmí.) A kdo by chtěl, může se svézt i třemi autobusovými linkami.

Z chodu si ještě přes rozsáhlé parkoviště fotím dispečerskou věž. Už je to asi architektonická móda, že má (jako všude jinde) tvar přesýpacích hodin. Moje hostitelská dvojka mezitím zmizela v budově autopůjčoven. Dorážím po chvíli, usedám na lavičku a jímám se úkolu hlídat jejich bagáž. Diskuse u půjčovacího okénka totiž trvá nezvykle dlouho. Ukazuje se, že auto, které měli objednané, není k dispozici, a mají ve stejné kategorii jenom vůz „or similar“. Což je punto, puntíčko, Punťa s litrovým motorem, které do divokých skotských hor není vhodné. Nevyjelo by je! Jediné další auto mají ve vyšší kategorii, za niž si je nutno připlatit. Co naděláš, když potřebuješ jezdit.

Cesta na jih 3

Když k tomu novému vozu konečně po půlhodině dorazíme, zmocní se nás všech mírné rozpaky. Tak ano, sytě modrý Ford Focus, diesel s jedenapůllitrovým motorem, vypadá skutečně dobře. Krom toho, že je modrý, je i ekologický. EcoBlue 1.5 má brát jen 3,7 nafty na 100 km, realita na dálnicích a pak strmých silničkách byla asi 5 litrů. (Ačkoliv je Eco, do Mnichova, Německa ani Evropy ho už za chvíli nepustí. Ne, EU není pro Británii!) Vypadá blahobytně. Až na to, že jeho blahobytnost spočívá i v jeho šířce. Šířka 184 cm je oproti mé Fabii o více než 30 čísel blahobytnější. Se zrcátky to je asi 210 cenťáčků, a my máme jezdit po silnicích o šířce čtyři metry... Mladí se radí, Tereza ještě fotí drobné škrábance a pak se jde dohadovat zpátky do půjčovny.

Jdu za ní, abych ještě na poslední chvíli využil i podstatnější fukce místních toalet, a na hajzlíku se cítím naráz zase jako v Řecku. Jsou tu dvě kóje, ale ani u jedné nejdou zavřít dveře. Mají sice zástrčku, ale jedna zástrčka nedosahuje, druhá zase přesahuje. Panty obou dveří jsou šejdrem a dveře visí našikmo. Zdá se, že i ve Skotsku jsou řemeslníky ukrajinští konstruktéři raket nebo rumunští univerzitní profesoři...

Cesta na jih 4

Škrábance zaneseny do záznamu, jiné auto není, Punťa definitivně zavrhnut, i usedáme do blahobytu. Tomášovi trvá jen chvilka, než se sžije s novým řízením. Tereze se podaří oživit i displej palubního počítače. Naviguje podle něj, také podle svého notebooku, na klíně má i papírovou automapu. Protože jedeme do severní Anglie, musíme ze Skotska na jih. A protože jedeme z Edinburku kolem Carlisle, tedy od Moře severního k Moři irskému, musíme překřížit celý tento britský ostrov od východu k západu. Takže jedeme na jihozápad.

Nejdříve se však musíme vymotat přes několikery kruháky k výjezdu na okololetištní Glasgow Road (A8) a z ní pak na dálniční City of Edinbourgh Bypass (A720, E15). Kruháky jsou stále větší a větší, ten na Á osmičku má v průměru 60 metrů a uvnitř něj roste háječek. Ten z Á osmičky na É 15 pak 140 metrů, a rostou v něm dva lesejky (každý po jedné straně dálnice.) Jedeme stále víceméně na východ a jihovýchod, teprve po sjezdu na silnici 1. třídy A730 (přes kruháky, ale lidské) se dostáváme na silnici první třídy A703, po které transferujeme na kýžený jihozápad.

Cesta na jih 5

Takže teď už vím, že ve městě se jezdí třicítkou (někde čtyřicítkou), na venkovní silnici šedesátkou a na dálnicích sedmdesátkou. Samozřejmě v mílích za hodinu. Ostatně ty vám taky ukazuje tachometr v britském autě. (Jinak je to 48 (64), 96 a 118 km/hod.) Jízda v Británii má určitou nevýhodu - jezdí se vlevo, jak se kdysi míjely lodě v ústí Temže. Ale zase je to výhodné při vjezdu na kruhák nebo křižovatku - i při levostranném provozu zůstává původní přednost zprava, a na tu zde řidič lépe vidí.

Fotím si klasické skotské domečky (za jízdy to moc dobře nejde, takže je neuvidíte), fotím si vzdálený horizont, hrbatící se nad širými pláněmi. To jde lépe, ale umělecký dojem kazí věčné živé ploty v těsné blízkosti vozovky. Za nimi už je soukromo a nekonečné pastviny až k obzoru, který uzavírají zelené pahorky skotské. Pastviny jsou rozděleny zídkami a živými ploty. Pasou se na nich bělostné tečky - ovečky. Neshlukují se do klasických stád, drží si od sebe distanc tak na 20 metrů. Pasou se na nich koně. Pasou se na nich kravičky, či spíše býčci... Ách, říkám.

„Vítej ve Skotsku,“ odpoví Tereza.

No, je tu idyla. Aha, a žádná pole!

Cesta na jih 6

Tereza se konečně uvolnila z navigátorského napětí a stává se z ní ochotná průvodkyně. Ptám se, jak je to se skotskými lesy. Zrovna totiž vidím jeden z nich, který se rozkládá na ploše pár hektarů a pod ním na svahu pak zřím nějaké tmavé čáry ve světlém poli. Ten les je fakt divný. Smrkový, všechny stromy stejně vysoké a rostou těsně u sebe. Vypadá jako nastoupená vojenská jednotka.

„Jsou to lesy, vysazované pro komerční účely, na dřevo“ vysvětluje Tereza. „Je po něm velká poptávka. Rostou tak třicet let, žádné prořezávání, a pak se úplně celý les najednou pokácí. Ty tmavé čáry to je klestí, které se nechává na místě. Hned se tam zase zasadí semenáčky a za třicet let je zase pokosí.“

Aha, takže pole, akorát že žně jsou až za šest pětiletek. A co houby?

Cesta na jih 7

„Takovým lesem neprojdeš,“ varuje mě Tereza. „Ale neboj, tam, kam jedeme, ještě uvidíš jiné lesy, původní.“

Údolí se zužuje, kopce se tisknou blíže k silnici, ale žádnými průsmyky nejedeme, vystoupali jsme maximálně na asi 300 metrů. Po sedmdesáti kilometrech se kousek před Abingtonem, na kruháku, kterým máme sjet na dálnici E05/A74(M), vytáčíme téměř do protisměru a zastavujeme u pumpy a příslušného vybavení, jako je prodejna a toalety. Mírně se občerstvíme a skoro hned pokračujeme. Mám jen chvilku, abych vyrobil nějaké pohledy na okolí. Musím fotit rychle, protože modrou oblohou ubíhají bílé obláčky celkem zběsile, a než bych si upravím kompozici, tak se změní stíny a kompozice je fuč. Jak říká Tereza:

„Focení krajiny ve Skotsku je akční fotografie.“

Cesta na jih 8

Všímám si větrníků nad jedním z průmyslových lesíků, tady, kde věčně fouká čerstvý vítr, má jistě smysl. Skotové navíc chtějí v nějakém blízkém výhledu přejít na čistě „ekologickou“ energii. Má jim stačit vpodstatě ta větrná, obejdou se prý bez jaderných elektráren...

Jedeme, jedeme, tentokrát na jihovýchod po báječné dálnici s dokonalým povrchem a celkem slabým provozem. Náklaďáků je pomálu, supertrucků ještě míň. Ale vyskytují se a dokonce se na dálnici předjíždějí - jeden má o tři majle v hodině víc než druhý, jako u nás. Ale přesto je můžeme v klidu předjet, protože dálnice má i v celkem kopcovitém terénu všude tři pruhy! A proto je to také dálnice! A ne jako někde...

Cesta na jih 9

Jedeme, jedeme. Nad dálnicí se vznáší elektronická tabule, která informuje projíždějící: „Pozor, od 1. Novembera se změní cestování do EU. Asi na to budete potřebovat nějaký nový papíry.“ (Zlatý Slováci, říkám si v duchu při vzpomínce na naše rozdělování a nerozdělování jednoho státu se dvěma židličkami v EU...)

Modrá obloha mizí, kryjí ji šedé mraky, nechávám focení. (Skoro.) Zaznamenávám odbočku na Lockerbie - smutně známé jméno. Před Carlisle, u městečka Gretna, přejíždíme říčku Sark a také skotsko-anglické hranice. Skotsko se s námi loučí, ale nic se nemění, i charakter krajiny zůstává stejný. Tady jsem myslel, že uvidím vodu zálivu Irského moře, ale neviděl. Po hodince a čtvrt, poněkud už ukolébán blahobytem zadního sedadla, právě, když si libuju, že jsme zatím nepotkali jedinou kolonu, se taková kolona zjeví. Ale jen v levém pruhu. Vznáší se nad ním světelný panel s nápisem „Congestion, slow down“ (zácpa, zpomalte). Na světelné značce je rychlost omezena na padesátku.

Cesta na jih 10

Zpomalujeme, ale jedeme volně dál, asi celou minutu. Jen ti v levém pruhu jsou chudáci, že musí odbočit. Tereza zrovna kontroluje papírovou mapu, pak se koukne ven na cedule a praví:

„Hele, tady potřebujeme odbočit!“

No, podařilo se nám zavrtat se do kolony bez ztráty květinky. Po výjezdu z dálnice se pruh rozšiřuje do dvou směrů. Semafor nám říká, kdy se můžeme posunout dál. Protože jde o výjezd, tak to celkem odsejpá. Pár metrů dál, při nájezdu na odbočku do Keswicku je ale plno, z toho našeho směru, ale i ze silnice, kudy chtějí auta projet přímo. Další semafor nám říká, kdy můžeme projet, ale nemůžeme projet, protože z toho druhého směru stojí v křížení auta. Semafor mění barvy dost rychle, tak na tři auta - pokud mají nervy se vtlačit do druhého proudu. Tomáš to řeší jako v Praze - zelená jedu, a dojedu, kam dojedu. No, mohl by jezdit i po Jeruzalémě!

Cesta na jih 11

Po pěti minutách jsme se vypohybovali a po okresce míříme za nákupy do Keswicku. Tentokrát na západojihozápad, ano, busola to potvrzuje. Do mého levého okénka svítí skrz šedé mraky bledá skvrna slunce, jsem už dost uondán. Proto přivítám Keswick, potřebuju se trochu občerstvit a taky už vyčůrat. Tereza tentokrát spoléhá na džípíesku v noťasu, ale ta nás vede přímo do uzoučkých ulic starého města, které by mohly být jednosměrné, kdyby se jimi neprodírala auta v protisměru. Konečně jednosměrky, ale ty jsou zase poloucpané dodávajícími dodávkami. Nešikovně stojícími dodávkami. A některé ty pravoúhlé zatáčky vypadají, že se v nich náš superford nevytočí. Boční radary řvou, Tereza se vyklání z okénka a říká „můžeš, můžeš, máš tam pět centimetrů“.

Nakonec dorazíme k nákupnímu středisku Booths, kde konečně zaparkujeme. Tereza s Tomášem vyráží po nákupu potravin, já se ploužím za nimi. Občas se zastavím u nějaké pochoutky nebo pokroutky, ale nakonec nic nekupuju. Zarazím se u zdejší speciality „Bryson’s, Since 1947“, ale ty bochánky, které jsou do mikrotenu baleny po dvou, vypadají mnohem čerstvěji tedy. Upečeny v originálním pekařství jen 352 yardů vocaď. Jenže to nejsou rozinky, jimiž jsou prošpikovány, leč úlomky čokolády. Tak nic. Jo, mohli bychom si tady pořídit originál Budweiser Budwar za pouhých 1,85, no, kolik asi bude stát po brexitu?

Cesta na jih 12

Přece jen si něco koupím, něco pro sebe. Cestou na záchod procházím kolem pultů s knihami. Při návratu tam zaparkuju a rozhlížím se. Veru pekné, ale zase ty ceny! Avšak zalíbí se mi fotografická kniha z Lake District. Vím, že takovéhle fotky, jejichž úprava trvá pouhé hodiny, ale příprava na ně a vhodné načasování celé měsíce, nikdy nenafotím. A stojí asi jako ty dva brysony, jen pět liber! Zakoupím a jsem spokojen. (Až doma na Lužinách si všimnu původní ceny - 12,99 - za to bych si ji nezakoupil.)

Vycházíme ven akorát včas, abychom se mohli pokochat nádhernými červánky. Už nás čeká asi jen 35 km po silnici první třídy směrem k jihu, mapy.cz odhadují, že dojedeme za půlhodinu. Jenže už se stmívá a ta silnice má první třídu v jezerní verzi. Široká je skutečně jen čtyři metry a docela se klikatí. Místo krajnice nás obklopují živé ploty, takže opravdu je těžké někam uhýbat. Naštěstí proti nám máloco jede, takže Tomáš nechává pravé kolo pár cenťáčků za středovou čarou. Jede max třicítkou (v mílích) jako v obci (přesněji v zastavěné oblasti, kde existuje veřejné osvětlení. Vyplatí se to, když za jednou zatáčkou vjedeme levými koly do hluboké kaluže, spíše toku, který splývá ze stráně. Přednedávnem tu pršelo.

Cesta na jih 13

Chvilku se zdržíme za linkovým autobusem číslo 555, což je klasický Double Decker, který nám avšak razí bezpečnou cestu. Až na druhé zastávce se nám ho podaří předjet. Ve vesnici Grasmere, když odbočujeme na Windermere je už skutečná tma. Silnička se klikatí přírodním jezerním lesem, ze kterého nic nevidím, jen osvícené živé stěny kolem silničky, stoupá a klesá, stále sevřená mezi vysokou zeleň keřů. Všímám si, že je v nich vyražen tunýlek ve výšce zpětných zrcátek dodávek. Ještěže jsme sevřeni jenom živými ploty, podotýkám, Tereza mne však vyvádí z omylu:

„To není živý plot, ale kamenná zeď, porostlá listy.“

Později jsem si to zkontroloval: Ano, je to tak. Někde je celoživý plot, ale často jen mrtvý plot z kamene, a na něm tak dva cenťáčky listí, občas vybočuje tlustší peň.

Díky Tomášovu mistrovství jsme dojeli neškrábnuti až do městečka Coniston. Musíme vyjet kousek výše do strmého svahu, jsem rád, že nejedeme Punťou. Ve tmě navigátor Tereza poněkud tápá, ale na třetí pokus se vydáme správnou cestou mezi cestami na správnou terasu. Jedeme až na konec řady hornických řadových domků, před nimiž jsou malebně umístěny (neprůjezdné) lavičky; ano, volná šířka je tu jen tři metry, a jedná se o dvousměrku. V jednom z těch domků se máme na týden usídlit.

Ještě musí vyšumět napětí této cesty - Tereza s Tomášem opravdu dost váhali nad půjčením takového širokého (a dlouhého) pohodlí, protože jeli na známé místo a už věděli, jaký parking patří k našemu domečku. Místečko mezi skalou a dalším autem. Naštěstí tam další auto nestálo, takže se díky pokynům závozníka Terezy podařilo Tomášovi zaparkovat bez ohledu na běsnící boční a zadní radary.

No, tak jsme tady. Kdepak půlhodina, už je osm večer. Stěhujeme bágly dovnitř, rozbalujeme a usazujeme se. Dole pod námi se ve vycházejícím téměř úplňkovém Měsíci třpytí hladina bájného jezera Vlaštovek a Amazonek, po kterém máme zítra plout.

Ale o tom až příště.

Psáno v blahobytném Fordu v pátek 11. října 2019 a v Praze na Lužinách v úterý 5. listopadu 2019.

----------------------
Na této cestě jsem se také poučil o té anglické tradici.
Jak jsme se připravovali a letěli sem více v článku Z Jezerního Sešitu (1)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.