Bezstarostné dětství
Děti jsou většinou bezstarostné a šťastné, neboť mají málo informací. Nejdříve berou informace, které je obklopují, jako pravdu, teprve později je začínají zpracovávat. Když jdou do školky, kde jim na nástěnce visí obrázky komunistických vůdců Lenina a Gottwalda obklopeny kytičkami a fáborky, musejí k těmto osobnostem pocítit příchylnost. Když jim pak soudružky učitelky čtou např. z knížek Jana Hostáně "Naďa hrdinka" nebo "Rytíři z Východu" (vydalo ministerstvo školství ČSR ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze roku 1970 v nákladu 100.000 výtisků), cítí dokonce až lásku. Rodiče o tom částečně nevědí, částečně jsou sami zblbnutí a částečně mají strach říci dětem pravdu.
Oblbování dětí pokračovalo na základní škole. Nejen v prvouce, i v češtině: "Jdu v předvánočním večeru třídou Rudé armády. Všude jsou osvětlené výkladní skříně plné zboží, ne jako dřív. Lidé se před nimi zastavují, vybírají dárky. Šťastní lidé, šťastná země! Označte předmět a přísudek". To měly mé děti asi ve čtvrté třídě. Tyto učebnice sloužily ještě dlouho po Listopadu! V dějepise jste se zase pouze dozvěděli, že chudí dřeli a chudli, kdežto bohatí je vysávali a bohatli. Ať už se jednalo o předválečné Československo, středověkou Francii nebo Řecko v době Petriklově. I slovní příklady v matematice byly zapraseny ideologií.
Také já jsem prožil šťastné a bezstarostné dětství pod křídly komunistické strany. Litoval jsem ty generace před námi, které si musely prožít roky prvobytně pospolné společnosti, otrokářství, feudalismu a kapitalismu. Ne všechny děti měly to štěstí žít v socialismu. Nejhorší to asi měly hladové černošské děti v USA, které trápili fousatí pejzatí strýčci v cylindrech. První prasklinka na mém štěstí souvisela s poštovními známkami. Asi v devíti letech (1960) jsem dostal filatelistické album a spoustu známek. Máma dělala sekretářku, takže mi nosila obálky z podnikové pošty. Nejkrásnější byly známky Sovětského svazu, takové barevné. (Bohužel se někdy v teplé vodě nejen odlepily od papíru, ale i odbarvily.) Moskevské metro, kombajny na polích a Stalin s Leninem. Hodně různých Stalinů jsem měl, pyšnej sem na ně byl. Když jsem si s kamarádem ze školy vyměňoval známky, pravil při pohledu na ně: "To byla ale taky pěkná svině!"
Strýček Stalin? Který zachránil Sovětský svaz i nás všechny tím, že vlákal hloupého Hitlera hluboko do ruských stepí, kde ho nechal zničit krutou zimou? Byly určité chyby, to nám pak tak nějak naznačili i ve škole. To byla jedna z mých prvních ztrát. Všechny známky se Stalinem jsem nemilosrdně vyhodil! Ještěže mi zůstal Lenin...
V té době jsem zažil další zklamání: Soudružky učitelky nám stále říkaly, že ještě my se dožijeme komunismu. Komunismus a Sovětský svaz, to vše bylo u mne spojeno s něčím až milostně libým. Rudou barvu vlajky prvního dělnického státu a svého pionýrského šátku jsem si spojoval s červení a chutí jahod, třešní a rybízu. Reklamní odborníci o tom vědí své. Ale nazpět k jahodovému komunismu. Ten slavný den zachrchlal školní rozhlas zvlášť slavnostně. Soudruh ředitel přečetl dojatým hlasem zprávu ČTK, že PRÁVĚ TEĎ Národní shromáždění vyhlásilo novou ústavu, od teďka už budeme mít socialismus! Opojen prožitkem okamžiku jsem si ho spletl s komunismem a říkal jsem si: To už nebudeme potřebovat peníze, to přijdu do sámošky a budu si moci vzít pletenku ZADARMO? A pokladní mě nechá odejít?
Chápal jsem, že takové opatření není možno provést hned, určité dopravní zpoždění zde bude, ale za pár dní to jistě propukne! Proč by si měl někdo brát víc, než potřebuje, když přece vždycky může přijít a dají mu to. Ne každý podle zásluh, ale každý podle potřeby. Očumoval jsem prodejny, kdy sundají cenovky, dny plynuly, po měsíci jsem pochopil, že se NIC nezměnilo. Tak proč tolik slávy?
My jsme si žili šťastně. Ale pejzatí ocylindrovaní imperialisti chtěli zabíjet děti na Kubě. Pamatuji se, jak někdy po začátku školního roku 1962 rádio hlásilo, že sovětské lodě ale překonají americkou blokádu. Američani řekli, že začnou střílet před přídě jejich lodí. Sověti řekli, že začnou střílet do Američanů. Američani vyhlásili pohotovost strategickému letectvu. Sověti přisunuli do oblasti jaderné ponorky. Celé dětství jsme se učili nasazovat si masky a utíkat do krytu. Celé dětství jsme slyšeli o imperialistických jaderných šílencích. Takže jsem pochopil: Už je to tady, každou chvíli to na nás spadne. Zdály se mi sny o atomové válce. Celé dětství jsem z ní měl strach!
No, protentokrát do dopadlo dobře. Ale přišly další krize. Bezstarostné dětství skončilo. Definitivně jsem asi dospěl až při pohledu do hlavně nabitého sovětského samopalu, který na mne v mých sedmnácti shlížel ze zeleného hnusného tanku pomalovaného bílým invazním křížem. Ten žabí tank vyslala Komunistická strana SSSR a další bratrské strany na žádost věrných československých komunistů. Při střelbě na libereckém Náměstí bojovníků za mír jsem měl zase strach.
A pak jsem měl děti sám. Chodily do ještě horší školy, než já. Učitelé, kteří se v krizových létech 1968-1969 projevili jako slušní lidé, byli nemilosrdně vyházeni. Jedna báječná paní učitelka měla v té době mateřskou dovolenou a tak se nezapletla. Naše dcerka měla štěstí, že si této učitelky mohla užít po celé čtyři roky prvního stupně.
S manželkou jsme nechtěli, aby naše děti prožily šok z poznání příliš pozdě. Nestáli jsme o mezigenerační politické hádky, až jim bude patnáct. Nechtěli jsme jim lhát, ale ani učit nějaké nenávisti, jenom pravdě. Nebyli jsme žádní disidenti, avšak nehodlali jsme dopustit, aby nám komunisti oblbovali děti. Jako kdysi nás. Proto když chodila dcerka do první třídy, ukázala jí žena liberecké fotky ze Srpna 1968. Naše dítě odmítlo uvěřit, že na nich jsou zachyceny tanky hodného jahodového Sovětského svazu - a jsou stále tady. Když jsme jí ukázali hvězdu na helmě mladičkého regulovčíka, rozplakala se. "Ale proč nám to paní učitelka ve škole neřekne?" divila se. Tak jsme jí vysvětlili: Sovětští vojáci dosadili do naší vlády zlé lidi. Zlí lidé budou vládnout tak dlouho, dokud tu budou sovětští vojáci. Kontrolují, co učitelé říkají dětem. Kdyby jim paní učitelka řekla něco, co by se jim nelíbilo, tak by ji vyhodili a ona by vás nemohla učit - a to přece nechceš!
Naší chytré dcerce jsem to vysvětlil ještě jinak: Při matematice vyřešila v první třídě příklad 1-2 = -1. Paní učitelka jí zaškrtla, že je to špatně. "Proč je to špatně, když je to dobře?" ptala se dcerka. Odpověděl jsem jí tehdy: "Protože tato hodnota leží mimo množinu čísel, které teď probíráte". Takže jsem tento příklad teď mohl použít: "Vyprávění o okupaci Československa sovětskými tanky leží mimo množinu událostí, které se ve škole učíte." Tak. A nemuseli jsme se bát doma poslouchat Hlas Ameriky a mluvit před svými dětmi.
28. října 1988 jsme se šli s dvanáctiletou dcerou a jejím devítiletým bráškou podívat na Václavské náměstí. Málem nás všechny sebrali v podchodu pod Václavákem, kam vbíhali lidé bití komunistickou policií. Když nás potom později v už pusté Železné ulici míjely zelené uzavřené obrněné transportéry, měly naše děti strach. Přátelé nám později vyčítali, že jsme byli nezodpovědní. Ale našim dětem už komunisti nikdy nic nenakecají! Žádné červené třešinky je nenalákají!
Dětství jsem prožíval ve zlatých letech šedesátých, kdy vznikal "socialismus s lidskou tváří", naše děti pamatují osmdesátá léta "reálného socialismu", ale ještě předtím existovala jakási "léta padesátá". Zejména děti desítek tisíc politických vězňů nesplňovaly kritéria pro "bezstarostné dětství". Jaký socialismus připravují soudruzi Grebeníček a Ransdorf, když říkají, že se nemají za co stydět?
Komunistický režim byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Jedním z jeho největších zločinů bylo kurvení dětských duší. "Poručili dětem modlit se jak si přálo veličenstvo kat..."
Jestliže komunisté dnes chtějí podle svých volebních materiálů ZMĚNIT REŽIM, jsou i dnes zločinci.
Poprvé vyšlo jako příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 8. června do 15. června 1998, podruhé 24. listopadu 2001, redigováno v Praze 2. února 2008
(Jak to bylo se "vzděláním a kulturou pro všechny" vyložím příště.)
Šamanova reedice psaní o komunismu: