Izrael dnes slaví 61. výročí nezávislosti. Možná při této příležitosti prohlásila o víkendu evropská komisařka pro zahraniční vztahy Benita Ferrer-Waldner, že už dříve plánované posílení vztahů EU-Izrael může nastat až poté, co "Izraelci učiní jasný závazek k oživení mírových rozhovorů s Palestinci". Dosluhující hlava EU český premiér v demisi Mirek Topolánek byl v té době zrovna v Izraeli (za okázalého nezájmu českých médií), když se tuto pro něj novinku dověděl. Mírně se zlobil, vlastně dost. Jednak kvůli tomu, že komisařka vydala ono prohlášení bez jeho vědomí, a pak také kvůli tomu, že je vůči Izraeli jednoznačně sprosté. Benitin výrok označil Topolánek zcela nediplomaticky, avšak případně, za příklad "arogance Evropské komise".

"Mírové hovory s Palestinci" jsou totiž značně problematické z mnoha důvodů. Jedním z nich je, že "Palestinci" existují hlavně jakožto politický konstrukt, kdy po válce Izraele za nezávislost a přežití v roce 1948 byli takto pojmenováni Arabové žjící na území označovaném v té době jakožto Palestina. Dnes existují celkem čtyři druhy Palestinců: Obyvatelé Gazy pod vládou teroristického a neakceptovaného Hamasu, pak arabští obyvatelé území pod samosprávou vedenou prezidentem Mahmúdem Abbásem, jenž stojí v čele teroristického, avšak akceptovaného Fatahu. Třetí složkou pak je nezmiňovaná arabská populace na území mezinárodně uznaných hranic Izraele. Tato složka sestává opět ze dvou částí - jedna má a jedna nemá izraelské pasy. Členové té složky bez pasů se je snaží co nejdříve získat, protože se nehodlají stát po plánovaném vyhlášení státu jménem Palestina jeho občany - a účastníky jeho sociálního a nemocenského pojištění a oběťmi jeho právního řádu a soudního systému...

Čtvrtá část Palestinců žije mimo "Palestinu" - tedy mimo území státu Izrael, hlavně v Jordánsku. Kdysi existovala ještě jedna součást arabského osídlení Palestiny - bohatí šejkové a obchodníci, kteří se ještě před vyhlášením Izraele odstěhovali i se svými penězi do Libanonu, a tak zůstali Araby...

Nejdříve si ujasněme něco z politického zeměpisu: Současné hranice státu Izrael obsahují Gazu, jež byla v době 1948-1967 okupována Egyptem. Zahrnují i "Západní břeh" Jordánu (včetně východní části Jeruzaléma), jenž byl ve stejné době okupován Jordánskem. (Mimochodem, Jordánci tento "Západní břeh" dodnes považují za součást svého státu.) Libanoncům se nic okupovat nepodařilo, takže například severní izraelské pobřežní město Akko je stále "arabské", nikoli "palestinské". Pak ještě existuje území Golanských výšin dobyté Izraelem na Sýrii rovněž v Šestidenní válce 1967 a později anektované rozhodnutím Knesetu. Egyptu Izrael na základě mírových jednání vrátil celý Sinajský poloostrov. Byl ochoten zříci se i území Gazy, ale, světe div se, Egypťané to rozhořčeně odmítli s tím, že taková nehoráznost by rozmetala veškeré úsilí o mír. S Jordánci navázal Izrael také natolik korektní vztahy, že mezi oběma zeměmi dokonce existují i dva pohraniční přechody, byť s omezeným provozem. S Libanonem jsou územní nároky vyrovnány - pomineme-li součást Golanských výšin, které Sýrie ztratila a po prohrané válce ji "věnovala" Libanonu. Jedná se o tzv. "farmy Šebá". I OSN potvrdila, že Izrael splnil podmínky příslušné rezoluce, když se v květnu 2000 stáhl z Libanonu. Toto území je dle mezinárodního mínění stále anektovaným státním územím Sýrie a jeho budoucnost náleží do oblasti izraelsko-syrského vyjednávání. Avšak se Sýrií se zatím nejedná, mezi liniemi zastavení palby brouzdají nárazníkové jednotky OSN. Zde platí pouze ozbrojené příměří. Obecně se čeká na nějaké jednání, kdy by se mělo vyměnit "území za mír" - možná i ty "farmy"...

Abych se vrátil k palestinskému národu - podle mne vznikl jako podobný "národ sudetoněmecký". Ten byl vymyšlen asi před sto lety a zahrnoval vlastně všechny německé občany žijící na území království českého - Němce žjící v pohraničí i třeba v Praze, Jihlavě či Brně. Dodnes nejsveřepější jeho členové volají po návratu do zcizené otčiny, ale většinou se jedná zejména o pokusy o restituce po válce zabaveného německého majetku. Jenže zatímco poválečná nechuť říšských Němců vůči Sudeťákům, které vinili z rozpoutání (prohrané) války byla časem utlumena a většina bývalých českých Němců byla asimilována německým národem, u palestinských Arabů k něčemu takovému nedošlo. Jejich "spojenci" je po léta drželi v utečeneckých ghettech, nedali jim ani arabské pasy, ani možnost vystěhovat se do jiných zemí. Jak by to asi vypadalo se Sudeťáky, kdyby je jejich němečtí soukmenovci dodnes drželi v uprchlických lágrech? Taky by odtamtud stříleli na Liberec rakety?

Samozřejmě Palestinci nejsou žádní Sudeťáci, příměru jsem jen použil, abych ozřejmil zoufalou situaci Palestinců, kteří vznikli jen jako klacek na Izrael. Ano, ti "izraelští" mají školství, ano, mají tisk, mají televizní vysílání, své strany a své poslance v Knesetu. A žijí v jediné demokratické zemi oblasti! Stejně jako Němci u nás za první republiky. Ale stejně jako Němcům tehdy u nás se jim v Izraeli nelíbí. A stejně tak provokují - poslanci v Knesetu, obyvatelé v ulicích "arabských" izraelských měst. A, pochopitelně, stejně jako se Němcům nežilo v Čechách po válce nějak zvlášť dobře, ani arabské menšině se nevede v Izraeli úplně nejpohodověji. Protože tam už je po válce - po mnoha válkách - a střety nadále pokračují. A samozřejmě se nebudou normální Izraelci dívat nějak přívětivě na své nežidovské spoluobčany, jejichž příbuzní zabíjejí jejich příbuzné...

Vraťme se k těm palestinským Palestincům. Jak si představují budoucnost arabsko-židovského soužití? Zde se rýsují dvě cesty s jediným cílem. Ta odsouzeníhodná, hamásovská a hizzballáhovská cesta, proti níž protestuje dokonce i Evropská unie: Dobýt celé území Izraele silou a zahnat Židy do moře. O což se pokoušejí arabské státy už od půlnoci 14.5.1948 občanského kalendáře, kdy Izrael oficiálně vznikl. Touto cestou se zatím nepodařilo Izrael zničit.

A pak je tu ta druhá, mírová cesta: Vzniknou dva státy - palestinský a izraelský a vypukne mír. Avšak jedním z palestinských nediskutovatelných požadavků je "návrat uprchlíků na území Palestiny" (Izraele) - včetně několika mezitím narozených generací. A těmto "uprchlíkům" se "vrátí majetek". Představte si miliony Sudeťáků, navrátivších se po šedesáti letech do Česka! Jenže zatímco potomci našich bývalých sousedů o to ve skutečnosti neusilují (ačkoliv jejich vůdci to stále proklamují), Palestinci z lágrů - i z Jordánska - by podobnou možnost samozřejmě uvítali. Tuto cestu velice vehementně podporuje Evropská unie i Spojené státy, a pak zejména ti Izraelci, kterým se v Izraeli říká "levice". A bez tohoto prý mír nebude!

Načež by se Izraelci stali menšinou ve vlastní zemi. Dalším krokem by pak bylo referendum, které by mělo rozhodnout o budoucnosti Státu Izrael. Jak předestřel například pan Majlis Alaeddin Boroujedi, předseda Výboru pro národní bezpečnost a zahraniční politiku parlamentu Íránské islámské republiky, v říjnu 2007 na půdě české Poslanecké sněmovny. Teprve po tomto demokratickém kroku by byli Židé zahnáni do moře. A do Evropy, Ameriky, Austrálie a zbytku světa...

Protože na něco takového Izraelci těžko přistoupí (pokud nechtějí spáchat asistovanou sebevraždu), zůstávají před námi jen samé chmurné možnosti, vlastně pouze jedna možnost:

Mírová cesta je nemožná. Izrael nepřijme dědice uprchlíků a bez toho mír nebude. Mírově nemohou vzniknout ani dva státy na národnostním základě - v Izraeli by zůstali Židé a v Palestině Palestinci, včetně dnešních izraelských Arabů. (Jak už někdy v roce 2002 navrhoval Izraelcům tehdejší český premiér Miloš Zeman.) Vyhnání arabských sudeťáků by však bylo možné pouze válkou, kterou ale Izrael nezačne. Začnou ji (přesněji budou v ní pokračovat) Arabové. A pak už Izrael definitivně prohraje.

Anebo vyhraje. V tom případě zůstane ve svých dnešních faktických hranicích. Ale uvnitř nich už nebudou žít prakticky žádní Arabové. To není záměr nebo přání. Taková je chmurná předpověď.

Existuje ještě chmurnější: Tato válka bude nad pláněmi Megidda vedena jadernými zbraněmi. A pak už bude jedno, kdo byl Arab a kdo Žid...

Psáno v Praze dne 28. dubna 2009