28.3.2024 | Svátek má Soňa


ŠAMANOVO DOUPĚ: Agresoři a osvoboditelé

25.8.2010

Kdo je vlastenec a kdo bojovník za svobodu?

Před měsícem zemřel Milan Paumer. Hrdina protikomunistického odboje, který se v roce 1953 společně s bratry Mašíny prostřílel do Západního Berlína. Ostatním dvěma členům jejich skupiny se to nepodařilo. Byli dopadeni a popraveni.

Mašínovci měli původně v plánu bojovat proti komunismu přímo na půdě Československa. Pro svou partyzánskou činnost potřebovali zbraně - vzali si je při přepadu esenbáků. Potřebovali rovněž finance - ty získali při ozbrojeném přepadu auta, které vezlo peníze na výplatu zaměstnanců. Při svých akcích zabili dva esenbáky a jednoho pokladníka, když sahal po pistoli. (Jejich smrt byla nezbytná a nakonec zasloužená - komunisté by nedávali zbaně do rukou lidem, kterým by nedůvěřovali.) Zapalovali stohy a snažili se rozvrátit režim. Bylo to v době, kdy lidové nadšení pro socialismus už nebylo nijak masivní. Naopak, po květnové státní loupeži peněz - "měnové reformě" - byli lidé dosti nasíření. Až když jim šlo o vlastní prachy, nikoli majetky velkoburžoasie, vyšli do ulic, dokonce stávkovali, nebo alespoň nadávali. Ale celonárodní povstání nevypuklo - komunistická strana už třímala moc pevně. Po pěti letech důsledných represí, které nepřetržitě prováděla od února 1948... Když se ukázalo, že domácí odboj nelze rozvinout, přešli Mašínovci do americké zóny Německa s tím, že za svobodu své vlasti budou bojovat v americké armádě. Ukázalo se však, že v Evropě válka nebude. Paumer tedy válčil proti komunismu v daleké Koreji...

Mašínovci postupovali proti komunistickému režimu stejně jako dříve Tři králové proti nacistickým uchvatitelům. Podobně jako jejich otec. Když bylo Československo okupováno nacistickým Německem, odcházeli mnozí dobrovolníci také do zahraničí, aby mohli přinést svobodu své vlasti. Tehdy třeba ve Francii vstupovali do Cizinecké legie - protože válka ještě nebyla, a jiné umístění v ozbrojených silách získat nemohli. A kdyby Hitler nepokračoval ve válce, tak by i tito hoši bojovali někde ve francouzské Indočíně... Za té druhé světové se někteří hrdinové vydávali vstříc jisté smrti. Jako výsadkáři přistávali v okupované vlasti. Velice často se stalo, že je zadrželi čeští četníci. Občas se i dostali s nimi do přestřelky. Stříleli se Češi navzájem - jedni byli představitelé pořádku, tedy českého protektorátu s vlastní samosprávou, druzí z nich byli osvoboditelé od nacistického jha.

2. října 1944 se generál Vojtěch Luža, vedoucí představitel ilegální skupiny Rada tří, spolu se svým pobočníkem poručíkem Josefem Korešem, ocitl v hospodě ve vesnici Hřiště, kde se chtěli usušit. Podezřelé osoby přišli zkontrolovat místní četníci. S napřaženými zbraněmi žádali kontrolu dokladů. Luža vytáhl pistoli a vystřelil. Načež byl překvapenými četníky zastřelen jako terorista. Jeho pobočník byl jen zraněn a unikl, ale po posouzení situace se sám zastřelil... Syn generála Luži Radomír později vedl do Hřiště trestnou výpravu, složenou z ruských a českých partyzánů. Partyzánský soud pokračoval okamžitým trestem - pět z místních četníků bylo postupně odváděno do sklepa, kde byli popravováni. Jeden však nedokonale, takže přežil. Mezi touto pěticí nebyl zrádný starosta, a pouze dva ze tří konkrétně zasahujících četníků... Ale byli to slouhové režimu - a nacisté by do ruky nedali zbraně lidem, kterým by nedůvěřovali...

Mladý Luža se zachoval hůře, než bratři Mašínové. Protože však šlo o protinacistický odboj, stal se pro Čechy hrdinou. I když ne pro všechny. Mašínovci se hrdiny nestali, i když pro některé Čechy ano...

26. června 1648 padl v důsledku zrady do rukou švédské armády generála Jana Kryštofa Königsmarcka pražský Hrad i malostranské podhradí. Švédové začali kamžitě rabovat. Tedy malostranské paláce i domy bohatých měšťanů. Co se Hradu týče, zde šlo o "státní kořist", která byla uchráněna drancování. Bohaté sbírky Rudolfa II. se poté staly majetkem švédské královny Kristiny a mnohé předměty z nich jsou dodnes legálním majetkem švédského státu.

V rámci ideologického sporu, který dělil Evropu té doby, bylo Švédsko protestantským spojencem českých stavů. Tento spojenec měl (dle nadějí pobělohorských emigantů) české země osvobodit z habsburského područí a vrátit místním lidem svobodu víry. Protestanští vojáci však tuto svobodu nepřinášeli, spíše si odnášeli všechno, co nemělo základy hluboko v zemi. Když vybrali lup z levého břehu Vltavy, obrátili svůj zájem na její pravý břeh. 31. července 1648 dorazila ku Praze další švédská armáda a počalo obléhání. Pro Švédy poněkud nečekané obléhání, protože skutečně předpokládali, že budou vítáni jako osvoboditelé zpod habsburského jha. Tak je o tom ujišťovali čeští protestantští emigranti, v čele s biskupem Jednoty bratrské Janem Ámosem Komenským. Jan Ámos dodnes patří k nejvěhlasnějším Čechům historie, ale v době, kdy ta historie byla současností, se Češi švédským agresorům, kteří byli poháněni zrádnou emigrací, bránili zuby nehty. Pražané houfně vstupovali do měšťanských sborů, které organizoval velitel pražské posádky Rudolf Colloredo. Colloredo podpořil i vznik studentské legie. Ano, to znáte z dioramatu na Petříně (vytvořeno u příležitosti Jubilejní výstavy 1891), na kterém je znázorněn hrdinný boj prostých Pražanů i univerzitních studentů se švédskými okupanty...

Švédům nepomohla ani třetí dotáhnuvší armáda. Nejtěžší boje proběhly v říjnu. Až 1. listopadu 1648 dorazila do Prahy zpráva o uzavření Vestfálského míru, který byl podepsán 24. října. Třicetiletá válka skončila. Komenský a další emigranti, kteří se již těšili na osvobození Prahy a návrat do své vlasti, hořce plakali. Spočítali si, že už v emigraci umřou. A nikde žádná Korea, kde by si to mohli s katolíky vyříkat...

Švédové odtáhli i s lupem, Pražané pochovali 219 hrdinů, kteří padli za - za katolictví? Bylo 30 let po začátku války, s katolickou výchovou vyrostla už nejméně jedna generace. Také Habsburci nebyli tak zlí, císař Rudolf II. dokonce učinil Prahu sídelním městem říše. České království stále existovalo se svou právní subjektivitou, rakouský císař mu vládl jako český král. A za českorakouské vlastenectví očekávali Češi také poněkud posun v politice. Tedy posun před rok 1620, před Bílou Horu. To se však náramně spletli. Posun byl - ale k centralizaci moci. Byla omezena práva šlechty, měst i stavů. Teprve teď si Habsburkové prosadili dědičné právo na český trůn - a to i pro ženské potomky.

Podobně v roce 1945 očekávali západní spojenci, ale i prezident Beneš či dokonce ruští inteligenti, že Stalin zmírní svoje represe. Během druhé světové se zdálo, že ideologie jde stranou. Dokonce raketoví konstruktéři mohli ve vězení pokračovat ve své práci, která byla před několika lety označena za ideologickou úchylku. To prostí vojáci Rudé armády, mnozí z nich propuštění z gulagů, přece vybojovali Velkou vlasteneckou válku! Hitler tvrdil, že bojuje s komunismem - a také byly německé jednotky na Ukrajině někde zprvu vítány jako osvoboditelé. Než začaly hubit nejen Židy, ale i Ukrajince... Národy SSSR pak nebojovaly za komunismus - bojovali za vlast! Stejně jako čeští studenti v roce 1648. Ale zatímco rozumní Habsburkové zaváděli pouhý absolutismus, Stalin své vojáky, ty kteří padli do německého, tedy nacistického zajetí, nechal zavřít do komunistických, tedy ruských koncentráků...

1. září 1976 jsem nastoupil na povinnou základní vojenskou službu do řad spojovacího praporu českobudějovické divize. Bojové divize. (Stejně jako současný ministr obrany Saša Vondra jsem necítil potřebu sloužit komunistickým zájmům, ale prostě každý si nemohl zařídit modrou knížku.) Až tehdy jsem si udělal rozbor situace, která by nastala po útoku NATO na moji rodnou zemi. Bylo pouhých 8 let po slavném Srpnu, po neslavné sovětské okupaci. Rusáky jsem nenáviděl, tehdejší komunisty jsem považoval za jejich kolaboranty. Protože však po Vestfálském míru, pardon, Postupimi, došlo k zatažení železné opony, stalo se zejména toto: Západní Německo se stalo spojencem USA. Po roce 1948 ustala denacifikace, Američané povolili vznik sudetoněmeckého landsmanšaftu a do protikomunistické aliance byli začleněni i bývalí důstojníci Wehrmachtu, esesáci a příslušníci nacistických výzvědných služeb... Přemýšlel jsem v tom roce před Chartou, co bych dělal, kdyby přes Šumavu postupovaly americké pancéře. A dospěl jsem k rozhodnutí: Střílel bych na ně! Ne abych bránil komunismus, ale abych bránil vlast, jako ti hloupí Rusáčci v roce 1941 nebo ti blbí Češi v roce 1648...

Netušil jsem tehdy, že větší pravděpodobnost byla ta, že bychom útočili my - ale politruci by nám to už podali tak, jako že bylo zaútočeno na nás. Lili nám to do hlavy už od mateřských škol! Od sběru amerických brouků, které imperialisté házeli na naše brambořiště. V tomto vymývání mozků se komunisté od nacistů také nelišili.

Ještě upřesním, že bych naštěstí neměl střílet čím, jediné moje zbraně byly šroubovák, zkoušečka, telefonní fajfka a svitky ranžírovacích drátů. Střelnou zbraň jsem nafasovánu neměl - alespoň tomu jsem se vyhnul. Ale šlo o to, ujasnit si v té době docela reálnou situaci. Kdyby šla proti mně rojnice vojáků NATO, a mezi nimi byli Mašínové s Paumerem, a stříleli po mně - a já měl čím, tak bych po nich taky střílel! Něco bych si už sehnal...

V roce 1976. Dneska vím, že Mašínovci byli hrdinové. Ale občas z nich mám pocit jako ze Švédů na Karlově mostě.

V roce 2010 podporuji naše členství v NATO. Jsem rád, že demokratické Německo je naším vojenským spojencem. Vím, že už od roku 1848, kdy vyšel Komunistický manifest platí, že komunismus je zločinnou ideologií! Naštěstí jsou pryč léta 1976, 1953, 1948, 1848 - dokonce i 1648. Dnes se pyšníme odvážnými katolickými studenty z vosumaštyrycátýho (17. století) - a zároveň uctíváme i českého bratra Jana Ámose. Kdy se dopracujeme k podobnému pohledu na české četníky a Mašínovce?

Tuším, že tak kolem 24. srpna 2310...

Psáno v Praze dne 24. srpna 2010

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.