Adolf Hitler prohlásil 30. ledna 1939 v Říšském sněmu, že výsledkem budoucí světové války bude „zničení židovské rasy v Evropě“. Myslel to doslova. Málokdo tomu věřil. 28.listopadu 1941 dal Hitler slib jeruzalémskému velkému muftímu Husseinovi, že jeho cílem je „vyhlazení Židů žijících v arabském prostoru pod ochranou britské moci“ - jen co německé armády dorazí přes Kavkaz na Střední východ. (Velký muftí mu uvěřil. Měli stejný cíl.)

Na počátku okupace Československa se zdálo něco podobného opravdu nepravděpodobné. Ano, Němci decimovali stav českého Židovstva - ale nejdříve vyháněním z obsazeného území. Začalo to už na podzim roku 1938 po záboru českého pohraničí. Ze 30.000 původně zde žijících židovských občanů jich v květnu 1939 zůstalo pouze 2.373. (Ti, kteří neutekli, byli posláni do koncentráků.)

I z Protektorátu byli nejdřív Židé vyháněni. „Za povolení k emigraci bylo třeba odvést vysoké daně a dávky. Zbylý majetek byl nuceně předán německým bankám do správy k „věrné ruce“. Do konce roku 1939 z Protektorátu odjelo podle oficiálních statistik 19.016 a v roce 1940 ještě 6.176 dalších židovských vystěhovalců. V příštích dvou letech už jen 817... Lze odhadnout, že arizacemi a expropriací židovského obyvatelstva, dovršenou při jeho deportaci, hospodářská kořist z „řešení židovské otázky“ v Protektorátu zdaleka přesáhla dvě miliardy marek, tj. 20 miliard protektorátních korun.“(*)

Ano, nejdřív bylo potřeba oškubat bohaté Židy, na jejichž konta v zahraničí Němci nedosáhli. No a potom došlo na všechny ostatní. Započalo „konečné řešení židovské otázky“. A to se nevyhnulo ani těm židovským emigrantům, kterým se podařilo dostat se na území Polska, Holandska, Maďarska... „Jen mezi těmi, kteří židovskými transporty z Francie byli zavlečeni na smrt do Osvětimi, bylo zjištěno na 600 emigrantů z Československa.“(*)

„Židé z Moravské Ostravy a Frýdku-Místku byli na českém území první, kteří měli důsledky této změny pocítit. Ve dnech 18. a 27. října 1939 odjely odtud dva židovské transporty s 1 292 muži do železniční stanice Nisko nad řekou Sanem na okupovaném polském území ve východní části Lublinska. V rámci příprav na údajné „převrstvení“ židovského obyvatelstva měli společně s muži dvou vídeňských a dvou katovických transportů vybudovat tábor, který se podle původních představ měl stát základnou pro zřizování „židovského rezervátu“, či „říšského ghetta“, kam by proudily deportační transporty z Polska, Rakouska, Německa a českých zemí. Před světem měly být tyto deportace vydávány za velkorysé gesto ze strany Německa, které židovskému obyvatelstvu poskytuje na východě Evropy „azyl“, ba dokonce zamýšlí zřídit „židovský stát pod německou správou“. Ve skutečnosti násilná koncentrace obrovské masy ožebračených lidí v tomto prostoru, naprosto nepřipraveném je absorbovat, znamenala odsoudit je k smrti hladem, zimou, epidemiemi. V doslovném smyslu šlo o „Vernichtung durch Aussiedlung“ - zničení vysídlením.“(*)

Niská akce skončila dříve, než dorazily první transporty. Hitler stanovil jiné „priority“ - vyvraždit Židy v nových říšských provinciích na území okupovaného Polska. Kolem Niska měl procházet i „východní val“ - špatné místo pro likvidaci milionů podlidí... Přesto se transporty dokončily - aby „nebyla poškozena prestiž gestapa“. Většina lidí z těchto transportů se do niského tábora ani nedostala, skončili v improvizovaných táborech, které byly po čase rozpuštěny, stejně jako nakonec i samotný niský lágr. Vrátili se domů - jako „navrátilci z přeškolení“. Na definitivní „odsun“ si museli ještě počkat.

Perzekuce českých Židů, kterou připravili nacisté a jejich čeští kolaboranti, neprobíhala tak, jak si tito soudruzi představovali. Spousta Čechů se svými zkoušenými spoluobčany solidarizovala - někteří již pochopili, že dalšími obětmi germanizace se má stát český národ.

„Zpravodajství sicherheitsdienstu nepřetržitě varovalo, že se obchází omezení nákupní doby pro židovské občany, že „árijští“ přátelé a známí pro ně nakupují, že jim pomáhají čeští obchodníci i rolníci, že řezníci dávají do prodeje nejlepší maso až v době, kdy mohou nakupovat Židé, že obchodníci jim donášejí objednané zboží do bytu, přednostně je zásobují uhlím apod. Toto zpravodajství sicherheitsdienstu se hemží stížnostmi, že Židům poskytují pomoc lékaři, právníci, jejich bývalí zaměstnanci, úřady i někteří četníci, že se v jejich prospěch konají sbírky, že čeští učitelé vyučují židovské děti soukromě... Oproti takovým výrazům solidarity nalezneme ve zprávách sicherheitsdienstu také hlášení, jak je protižidovským pogromistům a arizátorům vyhrožováno či jak jsou alespoň vystaveni opovržení.“(*)

Zásadní obrat v „konečném řešení židovské otázky“ znamenalo Hitlerovo porušení sovětsko-německých smluv o „neútočení“ a o „hranicích a přátelství“ z roku 1939. V červnu 1941 napadli Němci svého spojence z dob polské kampaně. Znamenalo to povzbuzení pro české odbojové hnutí - všichni věřili, že si nacisti na sovětském Rusku vylámou zuby. Nešlo jen o rozšiřování letáků. Na českém území začal pro německý průmysl mnohem nebezpečnější vývoj: otevřené stávky i skrytá kampaň „pracuj pomalu“ vedly k citelnému poklesu výroby.

Podle K. H. Franka za tím stáli i Židé, kteří byli „nositeli protiněmecké propagandy“. 27. září 1941 nastoupil v Praze nový „zastupující“ říšský protektor Heydrich. Kromě vyhlášení stanného práva a prvních poprav českých vlastenců zasáhl razantně i proti „židovskému živlu“. Už od 15. září bylo prováděno Heydrichovo nařízení o nošení žluté hvězdy u židovských osob starších 6 let (které bylo vyhlášené 1. září). Jen co se Heydrich přesunul z „východních dobytých území“ do Prahy, začal se činit:

„Už 29. září 1941 vydal výnos nařizující uzavření všech židovských synagog a modliteben s odůvodněním, že se staly shromáždištěm všech podvratných židovských elementů a ohniskem ilegální šeptané propagandy. Současně nařídil uvalit ochrannou vazbu na Čechy, kteří zvlášť demonstrativně projeví své přátelství k Židům, tj. nařídil je uvěznit v koncentračním táboře. Označil je za české elementy, které tímto postojem chtějí dokumentovat své i jinak vůči Říši nepřátelské zaměření...“(*)

Vše bylo pouze přípravou pro zabezpečení připravovaných deportací, při kterých mělo dojít ke „ghettoizaci“ všech 88 tisíc zaregistrovaných osob. Protože ještě nebyl připraven Terezín, směřovaly první transporty do polské Lodže.

Vůbec první transport českých Židů, který zahájil nepřerušovaný proud dalších, odjel z Prahy 16. října 1941. Transport A odvezl 1.000 lidí. 24 se dočkali konce války. Transportem B jelo 21. října 1.002 lidí. Osvobození se dočkalo 80. Transport C následoval 26. října 1941. Z 1.000 lidí přežilo 63. Transport D z 31. října vezl 1.000 lidí. Osvobozeno bylo 63. 3. listopadu odjel transport E. Opět 1000 lidí. 46 vydrželo do konce války.

Lodžské ghetto bylo přeplněno. A tak 1000 lidí transportu F, který byl vypraven z Brna, mířilo do Minska. Zachránilo se 13 lidí. Německá zvrhlá obliba přesných čísel nám dává přímo promile přeživších z prvních transportů. (Moc bych prosil naše současné mediální kouzelníky, aby nepsali a neříkali, že „po válce se s Němci zacházelo stejně jako se Židy“. Je to hnusná lež.)

Do Terezína jako první směřoval 24. 11. 1941 transport Ak - Aufbaukommando. 342 vězňů začalo s přestavbou města v ghetto. Mělo jít o koncentrační a průchozí tábor. Ale mělo být též použito jako „nástroj decimace i jako prostředku dezinformace o osudu deportovaného židovského obyvatelstva...“
Skutečně, známý Terezín - co na něm může být hrozného? Takových 5.000 lidí se tam pohodlně vejde (mělo jich být najednou až 60.000). A také se tím měl ukončit proud žádostí o výjimky.

„Jest zamýšleno,“ prohlásil Heydrich, „Židy ve stáří nad 65 let neevakuovat, ale přemístit je do ghetta pro staré - počítá se s Terezínem. Vedle těchto věkových tříd budou přijati do židovských ghett pro staré také Židé těžcí váleční poškozenci a Židé s válečnými vyznamenáními (železný kříž I). Tímto účelným řešením budou rázem vyloučeny četné intervence.“(*)

Zpráva o prvních transportech do Terezína byla zprvu skutečně přijata s jistým ulehčením. Transport Ak tvořili dobrovolníci, kteří chtěli připravit pro své rodiny snesitelné životní podmínky. Snesitelnější než ty, které jim zbývaly v Protektorátu. Že v Terezíně to není až tak krásné měli první vězni poznat už brzy. A že i z Terezína vede cesta dále na východ, to se vězni dověděli také až tam.

Na ten neznámý východ odjely z Terezína transporty s 60.382 protektorátními židovskými vězni. Jako první 9. ledna 1942 transport O do Rigy (1.000 lidí), jako poslední (na bývalý čs. státní svátek) 28. října 1944 tuplovaný transport Ev do Osvětimi s 2038 lidmi. Z těchto všech transportů se svobody dožilo pouhých 3.097 lidí. Pět procent...

Nuže, je to už dávno. Tehdy se hovořilo o „konečném řešení židovské otázky“ a mínilo se tím vyvraždění židovského národa. Kdežto dnes se mluví o „spravedlivém míru pro Palestinu“ - a míní se tím vyvraždění židovského národa.

Není to tak dávno. Pravidelné transporty českých Židů na věčnost začaly právě před pouhými sedmasedmdesáti lety.

Psáno v Praze dne 14. října 2001, poprvé vyšlo na Neviditelném psu 16. října 2001 (kde je dnes v archivu nedohledatelné), později na blogu Šamanovo doupě 16. října 2011 (viz tehdejší diskusi). Nyní vychází v korektuře z 16. října 2018.

Citováno(*): Miroslav Kárný: Genocida českých Židů (odkaz z roku 2001 dnes nefunkční)
Dostupno v knize Miroslav Kárný, kol.: Terezínská pamětní kniha, Terezínská iniciativa - Melantrich, Praha 1995
Obrázek převzat ze stránek projektu Neztratit víru v člověka (Protektorát očima židovských dětí)
Doporučené linky:
Institut Terezínské iniciativy
Památník Terezín
Památník ticha Bubny