Správný šéf ze sebe netrhá játra, pane Babiši, správný šéf sedí na židli a jen ukazuje prstíčkem.

Za to, že jsme zpočátku zmeškali startovní výstřel ku běhu před koronavirem, může hlavně nečinnost dřívější hlavní hygieničky, na kterou se zřejmě spoléhali vůdčí politici, kteří nevedli. Zato nyní se činností odehrává přehršel, člověk nestíhá číst noviny a sledovat tiskové konference. Což je nutno, neb nevíte dne ani minuty.

Nechtěl jsem původně prohlubovat koronavíření, takže jsem ve svých minulých příspěvcích psal o 30 let starých událostech a věnoval se seriálu o elektromo(-de)bilitě. Ani nyní nepředvedu hlubokou analýzu, jen předestřu několik postřehů i něco z osobní zkušenosti.

Právě před týdnem, tedy v úterý, jsem zvažoval, zdali se ponořím na dno svého oblíbeného 3,8 metrů hlubokého suchdolského bazénu. Úterky jsou zde vyhrazeny pro tréninky potápěčů, avšak o předcházejícím víkendu byly uzavřeny školy. A bazén se nachází v areálu zemědělské univerzity. Optal jsem se Jirky, s jehož firmou jsem kdys ochutnal ochutnávací kurs přístrojového potápění, ale jo, potápění se prý koná. Faktem je, že kdo jest nachlazen (nemusí jít hned o Covid 19, stačí rýma), neponoří hlavu pod hladinu, protože by mu praskla bolestí. Faktem také je, že na dno se zde najednou vejde tak nanejvýš patnáct zdravých lidí s přístroji. A mezi nimi se propletu i já, bez přístroje. Tak jsem si krásně zapotápěl a věděl, že na nějakou dobu naposled. A vskutku, nyní jsou už zavřeny všechny bazény.

Ve středu jsem dokončil a poslal k autorizaci poslední článek o elektrorealitě a odřekl si (zatím ještě dovolenou) návštěvu besedy, na kterou jsem se dlouho těšil. Zato jsem si vypral, vyžehlil a nakoupil. Žádný makronákup, prostě tak jednou za dva-tři týdny jezdím doplnit zásoby. A právě mi došly plátkované sýry a kalifornský cabernet sauvignon. A pytlíkové polévky bez glukamátu, ze sušené zeleniny. (Nejraději mám bramborovou s houbami - a přidanými bramborami a houbami, navařím si vždy litr a mám to na tři dny.) Nakupovací davy byly jen asi o polovinu větší než obvykle, zboží byl dostatek, jen ty polévky byly téměř zcela vykoupeny. Roušku neměl nikdo, nakupující ani pokladní, protože - jak jsme byli masírováni předními „experty“ na koronavirus - roušky před nákazou stejně neochrání. Pomohou jen tomu, aby nemocný dál neroznášel nákazu. A my jsme zdraví. Takže kdo má roušku, ten je evidentně nemocen, hrrr na něj!

Není třeba se obávat, státní hmotné rezervy mají deset tisíc respirátorů, slyšel jsem v rádiu.

PROČ??? Říkal jsem si. Proč TEĎ jsou respirátory v rezervách, a ne u lékařů? Nebojte se, zejtra je lékaři dostanou. Nu, lékaři dostali až v pátek - dotazníky, kolik potřebují respirátorů. Za tohle by měl někdo dostat nakopáno - až se situace uklidní, ale nezapomeňme. Při rozvozu Praha nejdříve nedostala nic. Chovám hluboké obavy že kvůli tomu, že primátorem je Pirát a nikoli Anoista...

Důvod mého středečního nákupu byl i ten, že ve čtvrtek jsem odevzdal auto na dva dny k technické kontrole, a nebyl jsem nákupomobilní. (Trefil jsem správný den i minutu, protože v pátek bych už nemohl - až do včerejšího pondělka, kdy zase autoservisy mají výjimku. Nu ale - už mi technik ruku rozumě nepodal.) Nu a potom mi odpadla pravidelná hodinka sólového zpěvu na ZUŠce na Ládví.

Takže jsem se vydal na kolovýlet z rodných Lužin přes svatýho Jána pod Skalou, přes Hostim a Bubovice zpět. Po malebných silničkách v našem okolí, jak slibovala pozvánka radničního STOPu (STOdůleckého Posla) na společnou vyjížďku zdejšího cyklistického spolku. (Je to vkusnější akce než jejich stokilometrový závod Praha - Karlštejn - Praha). Touto akci se má (měla) tuhle sobotu odemknout cyklosezona. Žádný závod, pojede se v chumlu, jen první tři a jeden poslední účastník dostane v Bubovicích vrcholovou prémii - pivo zdarma. Těšil jsem se na pivo útěchy, jen nevěděl, když jsem se podíval na profil trati, zda to vůbec vyšlapu! (Kolo mám nově necelý rok, a zdaleka na něm nejezdím denně.) Je to tedy převýšení jen 150 metrů na dva a půl kiláku, ale ten stoupák jsem znal z autovýletů, a v tom autě jsem si vždycky říkal: Tohle bych nechtěl šlapat. Takže jsem si chtěl trasu vyzkoušet předem. A vyrazil jsem po poledni.

Sice jsem se občas pohyboval i blíže než metr od jiných občanů, ti však byli bezpečně ukryti za plechy svých vozů. (Neměl by při předjíždění i neinfikovaného cyklisty platit limit jednoho a půl metru?) Nejblíže, na dva metry, jsem byl od paní hostinské v Hostimi, která ale má otevříno jen o víkendech a ve středu. Určitě prý se budu moci najíst v Bubovicích. Od ní a jejího pana dodavatele v dodávce jsem se dověděl, že vláda právě vyhlásila výjimečný stav. Pardon - „stav nouze“. No a nouze mne dostihla právě v Bubovicích, kde měla hospoda na černé tabuli bílou křídou napsáno:

TRVALE UZAVŘENO

Ačkoliv mohli mít otevříno až do 20:00. Manažeři zdejší hospody nejspíš pochopili realitu, nečekali do neděle a zapíchli to hned. Anebo to zapíchli mnohem dříve, a ten nápis byl staršího data - když jim dýchací cesty ucpal virus jménem EET...

Před šokem z hladu mne zachránila záchranná obložená houska, mandarinky a čokoláda. No a na zpáteční cestě mně v Řeporyjích praskla zadní pneumatika (zase...); poslední kilák jsem musel dojít pěšky a teď jsem nepojízdnej, protože sám si to nespravím a v autoservisu to taky asi neumějí.

Ve čtvrtek jsem měl mít v kastlíku informační letáček ministerstva zdraví, a to péčí České pošty. Dostal jsem jen dopísek, že se ruší dubnový výroční sněm Terezínské iniciativy (průměrný věk přeživších 90 let). Péčí České pošty jsem žádný zdravotnický letáček nedostal. Smířil jsem se s tím, že ho nebudu potřebovat.

Prej dostanu od ministerstva zdravotnictví či koho informační esemesku. Poslala ji banka, poslal ji generální ředitel Makro, poslal mi ji můj internetový operátor. Co chtít více?

V pátek jsem šel na tržiště Luka, nakoupiti v místním zelocu vitamínův. (Recept na skvělý salát někdy jindy nebo jinde.) Jsme vyzýváni k nakupování domácí produkce, jest však stále málo českých farmářů, kteří produkují pomeranče, mandarinky a citrony. Nákupní frmol byl jen asi dvojnásobný. Pan zelinář se svěřil, že končí, protože nebude mít dodávek. Když jsem mu udiveně řekl, že ale kamioňáci přece můžou přes hranice jezdit, osvětlil, že sice mohou - ale nechtějí! Kvůli obavám, aby někde nezkejsli v karanténě...

No a v neděli přišla ráno panem premiérem na Primě slibovaná a hodinu před půlnocí vyhlášená karanténa republiky. Ukázalo se, že trhovec byl tuze předzvěstný, stejně jako onen bubovický pan hospoda.

Potěšilo mne, že občanstvo může do parku, do přírody, tedy i venčit pejsky, což by stejně asi nešlo zakázat - jedině při výjimečném stavu. (Prosím ale - nepořádejmež tam pikniky!!!) Nepotěšilo mne, že se karanténa týká prodejen s elektrozbožím. Naštěstí jsem si ještě v sobotu večer pořídil v naší lužinské Alze nová sluchátka k iPodu, protože právě v tento kritický okamžik se mi po deset letech „překlesala“.

Potěšilo, že se karanténa netýká zahradnictví, protože je čas pustit se do jarního buzení zahrádek a lodžií. Poněkud v údivu stojím nad výjimkou pro pendlery, kde byla původní vzdálenost povoleného výjezdu zvýšena z 50 na 100 km. A to proto, aby se do povoleného pásu dostala Vídeň. Bylo to zdůvodněno „solidaritou s Rakouskem“, tedy s jejich zdravotnictvím a pečovatelskými službami, které by se bez českých lékařů a sester dostalo do náramných potíží.

E? Solidarita s Rakouskem? Solidarita s českými lékaři ve Vídni?? A co solidarita s českými lékaři v Česku??? Po celou dobu současné krize je patrné masivní zklamání zdravotníků s nekoncepčním postupem vlády.

Pan premiér Andrej Babiš požádal dnes (17.3.) po zasedání vlády na tiskovce, „aby se nedělala politika“. Ale dovolte, abych trochu politiky zde udělal - v reakci na to, že pan premiér po celou dobu politiku dělá. Vždy se na tiskovkách prsí a bere si zbytečně slovo, když se cítí upozaděn. Vždy referuje o úspěších - a když se něco posere, pak to svede na to, že byl „špatně informován“. Tu slíbí zdravotníkům, kdyby snad náááhodou někde chyběly respirátory, že je „osobně doveze“, tu zase vynadá novinářům za (pravdivé) „fejky“. Pod tlakem jedná nepřívětivě, takhle správný manažer nepostupuje. Správný šéf ze sebe netrhá játra, pane Babiši, správný šéf sedí na židli a jen ukazuje prstíčkem!

Nevěřím svému premiérovi. A neřvi na nás, Babiši!

V nedělním pořadu ČT Otázky Václava Moravce padla Otázka, proč ještě není ustanoven Ústřední krizový štáb. Krizové štáby už měly ministerstva, měly je obce, měly je firmy - jen stát ne. Ustaven byl tedy až v neděli večer. Můj šamaní čuch cítí, že to bylo proto, protože by dle foršriftu měl v jeho čele stát ministr vnitra, tedy konkurent z koaliční ČSSD a její přednosta Jan Hamáček. A mohl by na sebe strhnout pozornost. Proto byl - s ostudným zpožděním - ustanoven tento štáb až v neděli, ale nevede ho ministr vnitra, avšak náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. Jistě, je to uznávaný epidemiolog, ale proto do čela tohoto štábu instalován nebyl. A navíc - když jsem hledal kontakt na onen bájeslovný Ústřední krizový štáb - tak jsem žádný nenašel! Jen spoustu předpřipravených dokumentů o jeho činnosti.

Už v neděli Hamáček v sympatiích jasně vítězil nad bojovným Babišem, když občany uklidňoval, že je nebudou policajti zbytečně buzerovat. Apeloval, aby si sami, občané, uvědomili, že jde o bezpečí nejen jich samých, ale zejména jejich rodin. A v pondělí jsem v televizi s údivem zřel na jeho krátkou prosbu, aby si lidi chránili obličej alespoň nějak. Když nemají roušku, tak alespoň šátkem, či šálou. Protože alespoň něco je lepší než nic!

„Děkuji vám za spolupráci.“

A čuměl jsem, když s touto výzvou oslovil i Leoše Mareše, aby ji zveřejnil na svém Instagramu.

No - a lidi to začali dodržovat. Zřejmě věří svému ministru vnitra. Doprdele, stejně jako já!

Než snad začnu poprvé v životě volit socialisty, musím zdůraznit pocit, který přinesl ausgerechnet (tývole!) ministr vnitra:

Buďme odpovědní, pomáhejme si. Což se děje i bez výzev. Občanská společnost spala, ale teď se trochu probrala.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 17. března 2020 15:54

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.