Patnáctý červen se stal magickým datem návratu do normálních schengenských poměrů. Bude to návrat nenávrat. Sedneme si do auta a odjedeme dejme tomu do Mnichova, a německá policie nás nebude buzerovat. Možná.

Sluníčko ale dlouho svítit nebude. Temných mraků běhá po našem nebi pořád ještě hodně. Virus nezmizel, to jenom se vlády už neodváží udělat to, co se stalo v březnu. Podařilo se zasít nedůvěru a příkopy se spíš prohloubily, než zaplnily, u nás tedy určitě. Vymyká se to logice – zastavení ekonomiky je vykládáno jako zločin – těmi politickými silami, které nemají vládní odpovědnost. Kdyby ji měly, udělaly by totéž a čelily by teď stejné kritice.

Argumenty nejsou nic platné: kdyby se neuvalily přísné restrikce a epidemie by se nechala volně rozšířit (pěkně se tomu říká promoření), ekonomika by se zastavila taky, až na to, že zaměstnanci by nešli na kurzarbeit, ale do postele s horečkami, v horším případě na ventilátor.

Shodou okolností právě v této době se objevily nové průzkum preferencí – ANO zmírnilo svůj náskok a vrátilo se na původní hodnoty, posílili Piráti a ODS si drží dvouciferný výsledek. TOP 09 kleslo do mimoparlamentního patra, kde si může brousit ideovou čistotu půtkami s Trikolorou, Zelenými a Stanem. Prudší výkyvy možná poznáme, až se projeví silnější dopady ekonomického poklesu, než je vzestup ceny karfiólu.