Dějiny pokračují, momentálně je to pád importované demokracie v afghánském Kábulu. Každá taková událost nasvětluje směšnost teorie o konci dějin, který nastane, jakmile svět zjistí, že demokracie a tržní hospodářství je ten nejlepší systém: on sice je, ale nebere to tak ani velká část naší veřejnosti, natož pak primitivní společnosti, které by mohly pozitivní výsledky realizovat až n enté generaci za sto let, možná déle.
Situace je nepřehledná a Ivan Bartoš coby šéfpirát opět přispěl k celkovému obrazu směšnosti své sestavy, když v televizi povykoval, že vláda zaspala a měla jednat dřív, myslel tím naši vládu. Ještě včera se obecně předpokládalo, že spojenci držený režim vydrží celý měsíc… Největší cenu zaplatili Američané, především lidskou, padlo tři a půl tisíce amerických vojáků. Našich tam padlo čtrnáct. Kábul může padnout každou hodinou a je ve hvězdách, zdali se Tálibán opravdu bude chtít chovat civilizovaně, jak naznačuje, a pak je naděje, že se z kaše v pořádku vrátí náš diplomatický a vojenský personál. Zda se podaří zachránit aspoň někoho, kdo nám pomáhal, je nejasné – tady už nejde o naši vůli, ale o reálné možnosti.
Co bude dál, se uvidí, teď je čas aspoň na některá pozorování.
Z pohledu na Ameriku je nápadný rozdíl mezi odezvou na vietnamskou a na afghánskou válku. Technicky je rozdíl samozřejmě v tom, že do Vietnamu americká vláda povolávala své mladé muže povolávacím rozkazem, kdežto Afghánistán byl čistě profi záležitost.
Afghánistán nezplodil žádnou Jane Fondu, která byla ochotna se nechat fotit v Hanoji u protiletadlového děla určeného k sestřelování letadel její vlasti. Levice sice aspoň vlažně podporuje islám, protože – vřele – podporuje cokoli, co je namířeno proti systému. Žádná masová hnutí se ale nekonala a nekonají, v USA a tím méně kdekoli jinde. Aspoň že tak, protože antivietnamské hnutí má neblahé důsledky dodnes.
Další pozitivum: afghánské tažení byl neúspěch už dávno před tím, než vyústil do katastrofy. Snad je to souběh okolností, spíš ale nikoli, západní mocnosti nevstoupily do konfliktu v Sýrii pozemními vojsky. Tam by to dopadlo stejně jako v Afghánistánu, ale bylo by to jaksi v předsíni Evropy. O dmýchání situace se sice staralo Turecko a můžeme mu vděčit za katastrofu z roku 2015, ale i to nakonec bylo v mezích únosnosti.
USA si přidaly další záznam do seznamu nevyhraných, ba prohraných válek. Budou ochotny k dalším dobrodružstvím? O export demokracie v pumovnicích B52 se snažily zejména vlády demokratické. Stále častěji se objevují spekulace, že se USA stáhnou do sebe a omezí vojenská angažmá za hranicemi. To může být nebezpečné. Připomeňme, že popudem k komunistické agresi vůči Jižní Koreji bylo prohlášení Bílého domu, že Amerika nemá na této oblasti zásadní zájem. A dále připomeňme, že klid západní Evropy je zajištěn americkým odhodláním ho bránit, zatímco si Evropané jenom hrají na vojáky a šijí těhotenské mundúry pro tankistky. Žádnou americkou prohru nemůžeme vítat. Tato poslední je i naše prohra. Nevíme, jaké důsledky ponese, ale že by měly být pozitivní, je krajně nepravděpodobné.
Nezbývá než si přát, aby se naši vrátili v pořádku a vzali s sebou i další lidi, kterým pomohou z pekla. Co se dělo po komunistickém vítězství v Kambodži, je dosud v živé paměti.
Aktuální dodatek
Obrana Kábulu se zhroutila, místo jednoho měsíce afghánská armáda vzdorovala hodinu. Situace je zcela nepřehledná. V této souvislosti zaznělo:
„Vyzývám vládu, ať se začne chovat lidsky, zodpovědně, v tradici zahraniční politiky, kterou se tady snažil nastolit Václav Havel. Pomozme afghánským spojencům!“ napsal na Twitteru předseda STAN Vít Rakušan.
Já nyní vyzývám vládu: zanechte partajních sporů a pověřte Víta Rakušana, ať v duchu Václava Havla pomůže Afgháncům, které nechala jejich armáda na pospas nepříteli.
Toto je míněno ironicky, jak se stalo zvykem na to upozorňovat.
Zcela vážně dodávám: zneužívat tragické situace v Afghánistánu k předvolebnímu boji je mimořádně hnusná odnož hyenismu. Navíc je kontraproduktivní, protože pokud to pan Rakušan neví, tak zdaleka ne všichni občané České republiky souhlasí s naším angažmá v Afghánistánu, a tudíž Rakušanovy srdceryvné apely sotva přijmou příznivě.
Objektivně a bez zaujatosti vzato jsme svědky tragédie, se kterou se dá těžko něco rozumného udělat, a zdrženlivost v úsudku je to, co by se slušnému člověku dalo doporučit.