V rozmezí doslova několika dnů zemřely dvě postavy našeho kulturního života, odešla Vlasta Chramostová, legenda divadelní scény. Ti, kteří ji znali dobře, obávali se, co nastane, když letos zemřel její manžel Stanislav Milota. Odešla za ním ani ne po roce. 

Její Bytové divadlo v druhé polovině sedmdesátých let, to byl dnes už legendární příklad vzdoru drtivé převaze moci. Svou symbolikou připomíná ikonickou fotografii muže, který čelí sám, s igelitkou v ruce, koloně tanků na Náměstí nebeského klidu.

Když zemřel Karel Gott, chvilku to trvalo, než se vytvořilo politikum, tentokrát to bylo okamžitě. S nechutností sobě vlastní vystoupil viceprezident Jiří Ovčáček, když pokáral Pavla Rychetského za návrh, aby se též Chramostové dostalo pocty státního pohřbu. Ve chvílích, kdy viceprezident káral Rychetského za to, že rozděluje národ, ministr kultury Lubomír Zaorálek klidně a důstojně státní pocty připravoval. 

Vlasta Chramostová si je zaslouží, stejně jako si je zaslouží Karel Gott. Oba měli osudy rozdílné, jak jen je to možné v naší turbulentní době. I to je důvod, proč tváří ke smrti zachovejme důstojnost. Nesuďte, abyste nebyli souzeni, čteme v Matoušově evangeliu. Gott zpíval, lidé nepropadli beznaději v době, která popřela všechny hodnoty. Vlasta Chramostová hrála divadlo proto, aby se naděje naplnila a přeměnila ve skutek. Jistě si zaslouží pocty nejvyšší.