Mladá i střední generace nejspíš nepocítí nad touto zprávou emoci a z těch starších... jak kdo. Tipnu si, že jich moc není. Jakeš se dožil vysokého věku v ústraní, obklopen sympatizanty. Býval zván na nostalgické akce vzpomínačů, přiváželi ho šestsettřináctkou doprovázenou žlutými volhami s nápisy VB. Nebudil žádné velké emoce ani dnes, ani tehdy.

Ti velcí padouši, to byli především autoři Zvacího dopisu, která dal formální popud k invazi do Československa a definitivnímu převodu nominálně samostatného státu na kolonii. Ti padouši byli Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a arcilotr Vasil Bilak. Nový režim se nedovedl vypořádat ani s jedním z nich, natož aby zasáhl proti komunistické straně jako takové. Nicméně Milouš Jakeš mezi nimi nebyl. Bezbarvá figurka, doslova loutka loutkového režimu. Zřídka se stává, že by v čele státu byl muž natolik prostý tváře a vlastností.

Na jeho figuře by bylo možné mladé generaci prezentovat, co ten normalizační režim byl. Byl to systém, který systematicky nasazoval na řídící místa takové Jakeše, hňupy bez vlastností a názoru, schopné přenášet impulzy – a nebylo nikoho, kdo by nějaké impulzy vysílal. Celé to mohlo fungovat jen proto, že přece jen uvnitř systému existovali lidé, kteří byli věrní své profesi a vykonávali ji a tak to všechno nějak klopotně živořilo.

Jenže toto se těžko vysvětlí tomu, kdo to nezažil. Doba chce dramata. Nelze si představit žádné drama, v němž by Milouš Jakeš hrál jakoukoli roli.¨Tak tedy zemřel. Možná, že se nad tou zprávou někdo pozastaví: Cože? On ještě žil?

Ne. On nikdy nežil.