Mistr upozornil na své fatální onemocnění a zanedlouho odešel ze světa, dalo by se říct noblesně. Zpráva o jeho smrti nějak zasáhla i lidi, kteří se o populární hudbu nezajímají, do této skupiny patřím i já. Ale co je to platné, Karel Gott byl trvalá kulisa našich životů, ať jsme ho poslouchali nebo ne. 

Já ho vzal na vědomí už jako gymnazista, kdy se v našich kruzích začalo mluvit o dvou senzačních rockových zpěvácích, o Gottovi a Matuškovi. Hádali jsme se, kdo z nich je víc Presley, jestli Gott nebo Matuška. Pak se ukázalo, že ani jeden, ani druhý. Navíc to vůbec nebyli rockoví zpěváci.

Gottova nejlepší léta řízením osudu spadla do normalizační éry, mimořádně hnusného údobí naší země. Byla to doba, kdy profesní kvalita platila spíš za hendikep než přednost a podezřelý byl každý, kdo něco uměl. Přesto se dokázaly prosadit mimořádné talenty, tu a tam, ve všech oborech. Asi jako když šídlo vyleze z pytle. Byli tenkrát lidé, kteří se takzvaně prosadili díky režimu. Gott byl absolutní a režim potřeboval jeho, ne on režim. Dnes mu to budou vyčítat ti, kteří by jistě založili protikomunistickou buňku a žili by jako partyzáni v Brdech. Kdyby tenkrát byli na světě. 

Je dobře, že se s ním země loučí důstojně, vlídně, s uznáním a vděkem. Zdaleka ne všem našim velikánům se to poštěstilo, tedy, pokud se o pohřbu dá mluvit jako o štěstí. Loučení se odbývá profesionálně dokonale, s noblesou a grácií, jako byl noblesní a graciézní i on sám. Je třeba mu poděkovat, že tu s námi byl. S ním nám bylo přece jen líp.