Prezident Miloš Zeman se rozhodl využít i poslední měsíce svého mandátu k projevům svévole na hranici ústavnosti. V čerstvé paměti zůstávají jeho obstrukce při jmenování ministra zahraničí v roce 2018, šlo o tehdy Miroslava Pocheho , o rok později sabotoval jmenování ministra kultury, až donutil Michala Šmardu se nominace vzdát. Tentokrát jde o nominanta strany lidové Petra Hladíka na post ministra životního prostředí. Konkrétní důvod, proč prezident „není připraven“ Hladíka jmenovat nebyl oficiálně zveřejněn, záminkou může být policejní vyšetřování machinací s obecními byty v Brně.
Opět se rozvíří debata o ústavnosti takového kroku, debata o tom, zdali formulace článku 68 Ústavy „na jeho (premiérův) návrh jmenuje ostatní členy vlády“ lze brát jako „,musí“ nebo „může“, přičemž kdyby platila druhá varianta, bylo by to faktické schválení: přesně o to Zeman celou dobu svého mandátu usiluje s cílem vytvořit cosi jako poloprezidentský režim.
Byla by to tahanice zajímající jen pečlivé čtenáře politického zpravodajství nebýt toho, že nás týden a pár dnů dělí od prvního kola prezidentských voleb. Zeman otevřeně podporuje předsedu hlavní opoziční formace, takže jeho hod vidlí se nevyhnutelně projeví i ve ztrátě vládní autority a přeneseně v autoritě vládou podporovaných kandidátů.
Konstatovat to můžeme, ale sotva se dá dělat víc. Jiná věc je, že se to dalo předvídat je vskutku otázka, zdali lidovci mají v Hladíkovi jediného možného kandidáta na ministerský post. Ale to je otázka, kterou si lidovci musí zodpovědět sami.