Včera jsem na tomto místě psal, že by prezident Zeman příjemně překvapil (nejen mě), kdyby přistoupil na kompromis a očividně nesmyslný spor o ministra kultury odpískal. Tak tedy neodpískal a pozorovatelé si pak už jen všimli, že Jan Hamáček odcházel s odhodlaně sevřenými rty. Aspoň že tak! Neprodleně svolá předsednictvo strany, neprodleně je za čtrnáct dní.

V tomto duchu lze pokračovat, slabost Andreje Babiše vůči Miloši Zemanovi je očividná.

Příčiny jsou zjevné a je možná užitečnější zabývat se jimi, než slabostí jako takovou.

Před vstupem do politiky udělal kardinální chybu, že si koupil významný mediální podnik. Jeho vliv na něj je iluzorní, tvrzení, že jde o agenturu Agrofertu, je směšné – ale jako klacek pod nohy funguje. S tím měl počítat, a navíc, dnes je věcí novinářské odvahy napsat o ANO a Babišovi něco sebeméně pozitivního, protože jádro žurnalistického stavu je antibabišovské z principu a panuje přísná stavovská cenzura.

Další chybou bylo to, že se nedokázal vzdát vlastnictví Agrofertu. Pak se stalo, že čtrnáct dní před volbami se vyskytlo anonymní trestní oznámení, vyšetřování se ujal policista Pavel Nevtípil, lidmi kolem podnikatele Rittiga familiárně zvaný Nevťa. Dodnes není případ před soudem, pořád jsme ve fázi trestního stíhání. To vše je pak jádrem mediálního bombardování vrcholícího – zatím – statisícovými demonstracemi na Václaváku a na Letné v Praze. Není divu, že po tom všem má Andrej Babiš břitkost hadru na nádobí a že si s ním zavilý nenávistný prezident čistí boty.

Nicméně ani tato souhrnná fakta nejsou podstatná. Babišovy preference ustavičně klesají, Babiš očividně slábne. Pikantní ale na tom všem je, že jediný, kdo opravdu posiluje, je Miloš Zeman, aktivní pomocník Ruska a Číny, podvraceč našich vztahů ke spojencům, soudem usvědčený lhář obklopený kamarilou nedůvěryhodných osob. Pokud jde o opozici, ta stále hledá silného vůdce. Boží prostoto! Silný vůdce se nehledá, silný vůdce je a vede.

Poslední poznámka na okraj.

O vedení TOP 09 usiluje senátor Tomáš Czernin. Topka je tragický podnik balancující na hraně parlamentního nebytí a že ji hrabě Czernin vytáhne na výsluní vrcholné moci, je krajně nepravděpodobné. Ale představme si, že by se to stalo a hrabě by měl úspěch. Proč ne, málem jsme měli knížete za prezidenta, nebýt toho, že měl chytrý nápad před televizní kamerou mudrovat o tom, že by Edvard Beneš za vyhnání Němců patřil před soud pro lidská práva. Tak tedy Czernin, kdyby měl raketový úspěch a topka měla, nesmějte se, třicetiprocentní preference, copak by asi nastalo?

Jak dlouho by to trvalo, než by se zjistilo, že to s rekonstrukcí zámku Dymokury bylo všelijaké a kdo ví, jak to bylo s dotacemi na polnosti a s těmi lesy, tam to bylo naprosto na levačku. Zákonů máme víc než dost, to by v tom byl čert, aby se něco nenašlo!

Hrabě Czernin je sympatický muž a bezesporu slušný činorodý člověk, a tak mu přeji jen mírný úspěch, který mu nepřinese zkázu.