Ukrajinský prezident Zelenskyj namířil do Prahy ze Sofie, kde získal (ne)podporu od bulharského prezidenta avšak podporu od premiéra. Jde mu samozřejmé o pozvánku do NATO, na kterou spoléhá a věnuje jí velké úsilí.

V Praze se potká s prezidentem, premiérem, členy vlády a dalšími předáky. Dá se čekat, že odsud poletí s příslibem podpory – jakkoli není jasné, v jaké formě to podpora bud. Sám Zelenskyj připouští,že přijetí v aktuální době je mimo realitu. Ovšem právě ta realita je diskutabilní otázka. Zatím se nikdo nevyjádřil, za jakých podmínek by bylo možné pozvánku vystavit. Musí nejdřív skončit válka, to je samozřejmé, ale jak poznáme, že skončila?

Tento hlavolam souvisí i s vnitropolitickou situací na Ukrajině. Mnoho o ní nevíme a jaksi předpokládáme, že všichni tahají za jeden provaz a drží se Zelenským basu. Žádná vláda není úplně monolitní a tím spíš musí mít vláda země ve válce své jestřáby a holubice. Oficiální ukrajinský postoj žádá kompletní stažení Rusů z území v původních hranicích, včetně Krymu. To je cíl deklarovaný i Zelenským. Letní blitzkrieg se ale nekoná, průlom k moři není v dohledu. To není dobré pro prezidentovu pozici. Když se mu nepodaří získat věrohodnou pozvánku, bude to další ne snad rovnou prohra, ale vítězství to taky nebude.

Česká pozice je v tomto ohledu střízlivější, než jakou zastávají pobaltské státy – jsou první na ráně a stejně jako Ukrajina zažily slast býti součástí Sovětského svazu. Přijetí do NATO ale souvisí se společnou vůlí všech členských států – a připomeňme si na obrovské potíže, které má se vstupem Švédsko. O to snadněji se bude Fialovi podpora slibovat, slibem nezarmoutíš. Na postoji Česka sice taky záleží, ale rozhodující nikterak není. Jde o velkou hru z nejistým výsledkem a závisí na ní další vývoj situace na Ukrajině a v neposlední řadě i osud Volodymyra Zelenského jako politika a jako člověka.