Věci jsou tak nejasné, že není o čem psát. Takže je čas na malou slušnou polemičku. Inspiroval mě Alexandr Mitrofanov svou úvahou o malé normalizaci v rámci mírného pokroku. 

Je mi moc líto, že se Alexandr Mikrofanov usadil do pohodlí psacího stolu a už nevymetá kouty Lidového domu, býval skvělý zpravodaj a komentátor, přímo analytik sociální demokracie. Lidsky ho chápu, v té době byla sociální demokracie významná politická síla, a tudíž i novinářsky zajímavá. Nicméně tehdy byl Mitrofanov výjimečný svými znalostmi, schopností analýzy a prognózy. Dnes je z něho kazatel.

Takže normalizace. Moc o ní asi neví. Narodil se v Rostově na Donu v roce 1957, takže mu bylo třináct a koukal po holkách, když v Československu normalizace začala. Byla to asi nejhnusnější doba naší země v moderních dějinách. Historik analytik by ji možná mohl porovnat s druhou republikou, nicméně – čerpám z literatury a svědectví pamětníků – tehdy převládalo spíš zoufalství, rezignace a výrony jednotlivců, kteří doufali, že je nové poměry posunou někam nahoru. V normalizaci to bylo jiné. 

Československo bylo tenkrát vojensky obsazenou kolonií komunistického Sovětského svazu. Ten už byl ideologicky natolik oslabený, že si netroufal na masovou fyzickou likvidaci odpůrců. Likvidoval je tedy profesně, zato masivně. Je obrovská lež, že se národ takzvaně podvolil. Podvolili se komunističtí předáci v čele s Dubčekem, ale statisíce československých občanů – včetně komunistů – raději poklesly profesně a sociálně, než aby posloužily. Slogan režimu byl: potřebujeme lidi oddané, a ne nadané. Ty nadané smetl. Vznikla rána, která má dodnes nezahojenou jizvu.

Srovnávat dnešní patálie s normalizací je úlet omluvitelný jen nezralostí úsudku. Je to stejný úlet jako přirovnávání kde čeho hned ke Stalinovi, pak k Hitlerovi. To už je zprofanované natolik, že už to používá jen 80 procent webových publicistů. Ale normalizace, to policejně-sociální zardoušení společnosti, to je teror stejného rázu, jako byly gulagy. Jenomže bylo míň mrtvých, byly v uvozovkách zničené životy.

Tož tedy ta slušná polemička. Alexandra Mitrofanova mám rád a vážím si ho a čtu ho a asi proto jsem se ozval. O normalizaci zjevně nic neví. Odkazy na politologa Lebedu ho neomlouvají. Ten taky zná normalizaci z knížek, narozen 1976. Ona ta skutečná normalizace není zas tak moc vzdálená, aby nebylo hodně lidí, kteří si ji pamatují.

Abych to shrnul: odkazování na komunistickou normalizaci vzhledem k současnému stavu společnosti a politiky je neférové, hnusné, podpásové a vcelku blbé.