Hospodářské oživení a Zelenou Evropu navrhla ve svém projevu o stavu Evropské unie šéfka komise Ursula von der Leyen. Mýlil by se ten, kdo by chtěl tvrdit, že v jejím projevu nebylo nic nového. Do roku 2030, tedy za deset let, by se úroveň emisí měla snížit ne o 40, ale o 55 procent.
Podíl obnovitelných zdrojů by měl stoupnout na 40 procent a spotřeba uhlí klesnout o 70. O jaderné energii ticho po pěšině. Ze všeho, co říkala a slibovala, vyplývalo, že se toho dosáhne normami, příkazy, zákazy a regulací.
K módním slovům dnes patří spojení ambiciózní plán. To je takový, který se jeví býti nereálným, ale pokud se napřou síly a mobilizují se zdroje a sáhne se do rezerv inovací, cíle bude dosaženo.
Těžko nevzpomenout na takzvanou Lisabonskou strategii, která byla stejně ambiciózní a teď už spí v hrobě dvacet let. Ta se vyhlásila ještě bez nás a šlo v ní o to, že se EU stane nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa založenou na znalostech, udržitelném růstu ekonomiky, rozvoji pracovních míst a zachování sociální soudržnosti.
Konkurenceschopná Evropa tedy opravdu není a reálně se dá čekat, že projekt Zelené Evropy zasadí konkurenceschopnosti zásadní ránu. Nicméně si nedělejme iluze, že by se chmurné perspektivy rozjasnily nějakou blíže neurčenou reformou Unie. Podstatný je tlak politické nálady v rozhodujících zemích a s tím žádná reforma nic neudělá. V posledních komunálních volbách v Porýní Vestfálsku stoupl podíl Zelených z 11 procent na dvacet a dalších deset procent získali liberálové a Levice, což jsou komunisté, ale horší. Připomenu, že jde o spolkovou zemi se 14 miliony obyvateli. Tak co byste čekali?