U náboženských, tedy u Vánoc a Velikonoc (víc se jich tady snad neslaví) mě vadí jejich ... jak to říct... zprofanovanost, komercionalizace a pokrytectví. Samozřejmě, že jsem se jako kluk těšil na dárky pod stromečkem, to snad každé dítě, později jsem vychutnával příjemnou atmosféru štědrodenního podvečera, kdy jsem chodil po pražských ulicích a pozoroval postupně se rozsvěcující stromečky za okny cizích lidí, ještě později chodil do kostela svatého Jakuba na Starém Městě, kde hrál Českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby vynikající varhaník Jiří Ropek, ba jednou jsem byl na horách v kostele na skutečné půlnoční mši ("Rybovka" se u Jakuba hrála vpodvečer). Ta půlnoční měla své zvláštní kouzlo, malý kostel v Rokytnici nad Jizerou, varhaník to příliš neuměl, zpěv byl falešný, ale to k tomu patřilo. Navíc asi hrálo roli i to, že jsem tam tehdy byl s dívkou, kterou jsem (zrovna) miloval a my pak šli mrazivou nocí po křupajícím sněhu, nad hlavami nám zářily hvězdy... no, romantika pro puberťáka jak dělaná.

Teď už mi Vánoce nic neříkají, dárky nakoupím a většinou rozdám už v říjnu, listopadu, abych na poslední chvíli nemusel pobíhat obchody narvanými lidmi - já, těžký agorafob! - a nakupovat předražené zboží. Beztak ty dárky jsou pitomý zvyk. Když chci někomu udělat radost, tak mu dárek dám třeba uprostřed léta, proč ho schovávat ve skříni půl roku (abych na něj nakonec stejně zapomněl).

Velikonoce mi vadí stejně, navíc nemají už ono zimní kouzlo Vánoc, počasí většinou nestojí za nic a mě jen irituje, když vidím, jak se lidé předhánějí v nakupování vajíček a pomlázek. Jako dítě jsem trávil tyto svátky na chalupě poblíž Orlíka nad Vltavou. Tam jsme s bratrancem vyfasovali pomlázky a měli jsme chodit po okolních chalupách a švihat ženy a dívky, abychom oplátkou dostali vařená vajíčka. Jak mně bylo při tom trapně! Jak já se styděl! Vůbec jsem nechápal, proč mám takhle exhibovat a proč mám mlátit svoji matku, tetu, babičku nebo úplně cizí ženskou! Navíc jsme si domů přivezli kupu vařených vajec a já je pak doma a ve škole jedl dalších čtrnáct dní, až se mi dokonale zprotivila.

Bohužel, i naše média tomu falešnému kouzlu propadají (nebo se ho snaží navodit, já nevím). O svátcích musí být v televizi takřka výhradně pohádky, z rádií se linou stupidní koledy a mně je z téhle míchanice akorát špatně. Když jsem ještě měl páskový magnetofon, bylo mi útěchou, že můžu rádio vypnout a poslouchat "bigbít", teď jsem rád, že existují soukromá rádia, která na svátky pochopitelně kašlou, zejména jsou-li zaměřena na specifický okruh posluchačů jako třeba moje oblíbená stanice Radio Beat. Díky Beatu se mi už po magnetofonu nestýská (a kdyby, mám ještě CD přehrávač) a televizi nezapínám ani ve všední den, natož o svátcích. A mám-li potřebu odpočinout si při filmu, pustím si nějaký z DVD, při něm aspoň nejsem dirigován přesně stanoveným časem začátku, přerušován reklamami a dojít na záchod nebo uvařit si kafe můžu třeba ve chvíli, kdy to začíná být nejnapínavější, protože vím, že film si pak pustím ve stejném momentu jako když jsem jej zastavoval.

A co mě ještě na svátcích irituje? Že svět, tedy aspoň euroamerická společnost, na tato období zcepení jak stará kobyla. Nikde se nic neděje, na zpravodajství se nedá koukat, protože v něm nic není (ve studiích musí být pěkně zoufalí), žádný vzruch, mrtvo, politika, celá společnost ustrne, civilizace se zastaví.

V těch dnech si říkám: Čert aby ty svátky vzal! Ještě štěstí, že ty ostatní svátky jsou jednodenní (aspoň myslím, nemám chuť koukat do kalendáře). Pokud ale připadne nějaký na všední den, zase se tady všechno umrtví a všichni dělají, bůhvíjak nejsou šťastní, že mají den volna navíc. Možná jsou, já nevím. Přeju jim to, pro mě ale takový svátek znamená dost brutální zásah do pravidelného rytmu. Sakra, jak to, že dneska se nic neděje, když je - dejme tomu - úterý? Noviny nevycházejí, polovina obchodů je zavřená, život stojí kvůli nějakému dávno mrtvému člověku nebo kvůli události, kterou nepamatují už ani naši dědové... Tyto dny mají alespoň tu výhodu, že většina z nich je svátečních jen u nás, takže okolní země a celý svět se kvůli nim neztopoří, zatímco Vánoce a Velikonoce, to je jiná káva. Tyto svátky mají schopnost hibernovat polovičku světa. Všichni se jen přežerou a budou nesmírně šťastní, jaké báječné svátky to zase jednou byly. Kde je ta proklamovaná křesťanská skromnost, ví asi doopravdy jen Bůh. Existuje-li, samozřejmě.