Lubomír Zaorálek jednal s prezidentem Milošem Zemanem a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by neměl být dnes jmenován ministrem kultury. Zdánlivě tedy sociální demokracie proplula peřejemi a míří do klidných vod. Její voliče kultura nezajímá a blamáže si nevšimli.
Zajímá je paní Maláčová a její lopata na rozhazování peněz. Zoufalci kolem Jiřího Dienstbiera ml. aby nevěděli, kam se vrtnout. K pirátům? Nedovedou dolovat bitcoiny. K zeleným? Kůrovec se jim ekluje, protože má nožičky, jak ho líbat? Je to zapeklitá situace. Takže znovu, statisticky pořád ještě významnému jádru voličů sociální demokracie je bouře kolem ministra kultury lhostejná.
Lubomír Zaorálek se v předvečer eventuální inaugurace vyjádřil, že hodlá přezkoumat kroky ministra Staňka. Zjevně se tedy pokusí nastavit přívětivější tvář těm, kteří vyděsili Jana Hamáčka tak, že ze dne na den odvolal podporu Staňkovi a donutil ho podat demisi.
Lubomír Zaorálek by měl číst Puzzova Kmotra (všichni politici by měli mít tuto knihu na nočním stolku a říkat si v ní před usnutím). Staněk zarejpal do deep state na ministerstvu kultury. Nelíbilo se mu, že ředitel státní instituce způsobí sám sobě milionovou zakázku a hájí se tím, že venku lidi na podobné pozici berou víc. Běžný volič sociální demokracie tohle neví, protože se o to nezajímá a informace k němu nepronikly. Nicméně skutečnost je taková, že Staněk cosi nakopl a Zaorálek by udělal nejlíp, kdyby kolem toho chodil velmi opatrně. Na to, aby zalehl na matrace a bojoval, na to nemá, tím spíš, že není jasno, za co by měl bojovat.
Brutalismus k zemi
Média zaznamenala, že barák Transgas v Praze na začátku Vinohradské, vedle Rozhlasu, jde k zemi. Že je to náramná rána do těla české kultury, neboť lehla památka českého architektonického brutalismu. Domy nejsou artefakty mimo čas a prostor, domy musí něčemu sloužit. Zřídit centrálu plynovodu na Václavském náměstí mohlo napadnout jen bolševického bafuňáře a to, že pan architekt obložil ten nesmysl dlažebními kostkami, v ničem neumenšilo nesmyslnost té věci.. Třicet let po převratu se různí podnikavci snažili ten prostor oživit. Marná snaha. Nesl jediný zřetelný užitek, byl to noční pisoár pro opilce táhnoucí z vinohradských vináren. Geniální umělecký výtvor zklamal.
Město je funkční organismus, nikoli galerie výtvorů géniů.
Když jsme u brutalismu a u nářků, jak trpí: běžte se podívat do haly Hlavního nádraží v Praze. To je taky brutalistická architektura zhruba té doby. Autory jsou Josef Danda, Jan Bočan, Julie Trnková a Alena a Jan Šrámkovi. Odbavovací hala je funkční, žije, mění se, vypadá výborně, ani po padesáti letech (jde o sedmdesátá léta) nevypadá zastarale, trapně, jako drtivá většina socialistických výtvorů z té doby. V té vřavě kolem brutalismu je pozoruhodné, že se o této významné brutalistické stavbě nemluví, je opomíjena. Možná proto, že skvěle slouží. Teď dokonce, světe div se, někoho napadlo, že by bylo dobré, kdyby u hlavního nádraží hlavního města republiky byla zastávka tramvaje. Hurá! Rozum vítězí. Ale trvá to dlouho.