Chystá se nový propagační projekt, tentokrát ve prospěch bezpečnosti na silnicích. Mladým lidem budou předvedeny snímky stejně starých obětí dopravních nehod. Má to dobré důvody. Mladí lidé patří do nejvíce rizikové skupiny řidičů. Je správné působit na ně, povzbuzovat jejich pocit odpovědnosti. Jen si přejme, aby projekt neztroskotal na institucionální debilitě, jako když televizní rádcové omezili působnost Renčem vytvořené kampaně Nemyslíš, zaplatíš, protože byla příliš účinná v televizi, rozumějte, příliš drastická. Ovšem, málo platné, každá nehoda je svým způsobem drastická, i ta, která takzvaně dobře dopadne.

Nicméně je kupodivu, proč se tyhle kampaně vedené pro dobrou věc ubírají cestou strašení. Vezměme si jako příklad kampaně protikuřácké. Zdůrazňují zdravotní riziko, dokonce smrtelné. A teď to berme profesně.

Kampaň jako kampaň, je to působení na psychiku lidí. Každý psycholog vám potvrdí, že člověk má ve své mysli zadrátovanou schopnost potlačit nepříjemné představy. Chvála bohu, že to tak je, díky tomu nemyslíme na svoji smrtelnost, jinak bychom se museli zbláznit děsem. Vždyť každý z nás je odsouzen k smrti, jen nevíme, kdy bude poprava vykonaná. Takže, je nám dáno nepříjemné perspektivy utlumit, bagatelizovat.

To je důvod, proč jsou protikuřácké strašecí kampaně tak neúčinné. Není náhoda, že ti chytří odborníci a psychologové v reklamních agenturách nikdy nepřišli se sloganem KUŘÁKU, SMRDÍŠ. Byl by příliš účinný. Je založen na kdykoli ověřitelné skutečnosti. Každý kuřák smrdí. Táhne mu z úst, jeho tělesný pach je prostoupen dehtem, páchne mu oděv. Když jste ve společnosti kuřáků, nachytáte to i vy. Přijdete domů a smrdíte, protože ostatní kouřili. To je neoddiskutovatelný, kdykoli ověřitelný fakt. Reklamní agentury se tváří, že si ho nevšimly. Žádná vládní agentura ho neobjedná, protože ve vládě a v parlamentě sedí jeden tabakista vedle druhého. Hrozilo by nebezpečí, že by lidi omezili kouření, bylo by méně úplatků ze strany výrobců cigaret, do státní kasy by přišlo méně DPH.

Zpátky k tématu. Strašení řidičů je dobrá věc. Používá se dávno. Mám řidičák od roku 1962. Když jsem si pro něj šel na Karlák, tam tenkrát byl pražský dopravní inspektorát, v čekárně visely fotky drastických bouraček. Nikdy na ně nezapomenu. Díky za ně, možná i ty přispěly k tomu, že jsem za těch - letos – padesát let za volantem nikdy nevrazil do jiného auta. Ale taky jezdím a přemýšlím a domnívám se, že mám námět na reklamní kampaň.

Ne strašení. Hrozba nastává, když auto (motorku) nebereme jako dopravní prostředek, ale jako projekci ega. Potíž je v tom, že je na silnicích plno lidí, kteří ještě včera bagrovali knedlíky s omáčkou lžící a dnes se zmohli a koupili si auto o síle motoru 200 koňských sil a chtějí každému ukázat, že jsou frajeři. Je to Pepa za volantem. Má audinu, tak trestá toho, kdo ji nemá. Musí každého předjet, protože má na audinu. Nebo bavoráka. S nadsázkou od včerejška sedí za volantem rychlého auta a přeneslo se mu to do poklopce. Je to král silnic. Prostě, je to náš zabiják Pepa.

Udělejte kampaň o našem zabijákovi Pepovi. I kdyby to zachránilo pět životů ročně, copak by to nestálo za to?