Charles de Gaulle si prý měl postěžovat, jak je těžké vládnout národu, který má tři sta druhů sýrů. My Češi tři sta druhů sýrů nemáme, ale jinak jsme taky pěkný bestie. Andrej Babiš to má teď těžké. 

Na jaře se naparoval, jak to dobře zařídil, a ještě dnes mává statistickou tabulkou, jak je na tom Česko dobře. Tabulkou mává, bohužel v době, kdy se dá říct bejvávalo a jediné, čím teď oslní, je atak na WHO, jaká je to parta pitomců, protože byla proti rouškám a nevěděla, že nějaká pandemie je. To vše v době, kdy křivka nákazy prudce roste a počet nakažených převyšuje nejhorší jarní čísla. Teď už není čím se chlubit. Propadáme do červené zóny semaforu a dá se čekat, že nám sousedi zavřou hranice.

Pikantní na tom všem je to, že je v tom Babiš nevinně, jak na jaře, tak teď.

Na jaře jsme všichni uvěřili, že je situace vážná. Šili jsme roušky, drželi se spíš doma a zdravili se drcnutím lokte. A počty nákazy šly dolů. V průběhu času do nás všichni chytří hustili, že o nic nejde a že covid je rýmička a že rouška je náhubek a kdo ji nosí, že prokazuje otroctví ducha. Rádi jsme tedy uvěřili, že se nic neděje, kdo by nechtěl jít pohodlnější cestou?

Tak jsme tedy roušky odhodili tak slavně, jako to děvčata v šedesátých létech dělala s podprsenkami: jaké osvobození!

Dovolenkáři se vraceli z ciziny a hlásili, že se všude jinde restrikce dodržují mnohem víc než u nás, včetně našeho milovaného Chorvatska, o Německu nemluvě. No a je tu druhá vlna.

Hloupé je, že dnes už nikdo nedokáže vyvolat ve veřejnosti takovou ostražitost, jaká byla na jaře.

Pro svoji osobu, zde a na tomto místě, se přiznávám, že právě proto si budu teď dávat mnohem většího bacha než dřív. Následujte mě. Covid dovede bejt pěkně hnusnej.