Bylo třeba masivní pandemické vlny, aby se ministerstvo financí rozhoupalo ke kroku, který vrátí věci postavené na hlavu zpátky na nohy. Ministryně Schillerová navrhne vládě, aby byla zrušena čtyřprocentní daň, kterou platí kupující. 

Kdo nemá nemovitosti anebo kdo je sice má, ale nehýbe jimi, ani netuší, že skutečně, za stávající situace, jste si koupili dejme tomu byt, zadlužili jste se, složila se rodina od dědečka až po bratrance v Austrálii, a pak jste ještě nacpali státu daň. Čtyři procenta se nezdá býti mnoho, ale nemovitosti, to je komodita, která stojí spíše miliony než statisíce, a pak ta čtyři procenta mohou vyletěn na pořádnou pálku.

Logika věci je nepochopitelná a je vysvětlitelná jenom Neffovým zákonem, podle něhož každá pitomost má minimálně jeden rozumný důvod. Jenomže ten bývá nezřídka utajen a tak je tomu i v tomto případě. Sama ministryně Schillerová řekla, že je to daň, která jí nedává smysl (asi kromě toho, že státu vynáší 14 miliard ročně). Za současné situace je to ale jedno. Jako když je povodeň a máte zaplavený byt, tak taky nevedete návštěvu k tomu, aby se přezula v předsíni.

Daň z nabytí nemovitosti je debilita. Kolik takových nesmyslů zatěžuje naše životy?

Kdyby zrušení nesmyslné daně bylo první krok, bylo by to skvělé. Kdyby došlo k odbourání nesmyslů, zkrácení administrativní procedury, zjednodušení rozhodovacích procesů, k omezení výdajů na něco, co nedává smysl…

Pak bychom říkali – zlatej koronavirus, přišel právě včas.