V pátek zahájili v Polsku výstavbu zařízení pro systém na ničení nepřátelských raket a ve čtvrtek v Rumunsku zprovoznili další součást systému, který měl být původně u nás. Moskva spustila očekávatelný a očekávaný povyk. Rozčilení však není na místě. Rusko je na rozdíl od jiných hráčů na mezinárodním poli relativně čitelné.

Po pětadvaceti letech se úsilí o začlenění Ruska zřejmě nepodařilo, přes všechny pokusy včetně Obamova restartu. Důvod je prostý. Rusko je neproduktivní stát, který je schopen obchodovat jen se svým přírodním bohatstvím. Kromě vody a kalašnikovů nemá co světu nabídnout. To je zásadní příčina jeho komplexu méněcennosti, o to hůř, že je to pocit naprosto oprávněný. Na Rusku je zajímavá jen rozloha, schopnost nedbat lidského života a kapacita atomové smrti. Ničím jiným na sebe nedokáže upoutat pozornost.

Neděje se tudíž nic jiného, než že se vracíme k rovnováze z doby studené války. Ani jedna, ani druhá strana si to nechce přiznat, ale realita je taková. Jde teď jen o to, kudy povede hranice. V druhé půlce čtyřicátých let se vytvořila kolem demarkační čáry ze závěru války. Ta byla osudová, vymanilo se jen Rakousko, dobře nakonec dopadlo i Finsko se svou omezenou suverenitou.. Dnes je to složitější.

Můžeme být vděční Polákům a Rumunům, že svolili Američanům zatlouct do evropského území kolík. Ten může být určující na další desítky let. Nemá smysl lamentovat nad tím, že ten kolík není u nás a že Česko odmítlo součinnost. Taková je realita. Až půjde do tuhého, pokud půjde, jistě se najdou stateční občané naší republiky, kteří nasadí a ztratí životy, bylo tomu tak v první i druhé světové válce. Zatím ale nic podobného nehrozí. Jenom se vytyčují hranice.

Osobně je mi líto, že systém obrany Západu nemá oporu na našem území. Nemohu nic jiného, než Polákům a Rumunům poděkovat.