Řeknete, že jde zase o pražskou lapálii a co že je vám do ní a proč s tím otravuju. Dělám to proto, že jde podle mě o důležitou věc, totiž o vyrovnání s minulostí.

Pořád dokola se omílá „vyrovnání s komunismem‟. Ať se s ním každý vyrovná jak chce. Tvrdím jako člověk, který v komunismu prožil větší část života, že komunismus je u nás mrtvý. Nebezpečný je politický progresivismus, levicový mor infikující média, zaplavující část vysokých škol a pronikající skrz státem placené takzvané neziskovky do státní správy. Méně (mnohem méně, nekonečně méně) než soudružky Konečné se obávám všelijakých těch Štítů demokracie s patentem na správnost. Komunismus je prostě passé a myslím, že ani soudružka Konečná by se nechtěla vrátit do kolektivní blbosti „reálného socialismu‟.

Vyrovnání s minulostí je ale trvalý národní úkol a zde si myslím, že je prostor k přemýšlení. Máme-li se s něčím vyrovnat, pak je to habsburská minulostí. Negativní postoj našich předků k vídeňské monarchii je pochopitelný a oprávněný. Přetrvával i po roce 1918, kdy vznikla Československá republika. Ale už tenkrát to bylo trochu podobné s námi a Habsburky, jako s námi a komunisty dnes. Habsburkové byli veliký strašák, přestože neexistovala žádná reálná možnost jejich návratu k moci. Uplynulo ale dalších sto let, vystřídaly se generace. Nenastal čas na realističtější pohled?

Napadalo mě to při cestách do Španělska. Oni taky mají za sebou údobí „pod Habsburky‟. Nemají s tím absolutně žádný problém. Habsburkové u nás vládli od roku 1526, tedy skoro čtyři sta let. Ale před tím jsme taky měli cizí dynastie, Jagellonce a Lucemburky – posledního Přemyslovce zavraždila pravděpodobně česká ruka v roce 1306. Pyšníme se památkami na rudolfinskou dobu, ale císař Rudolf II. byl s odpuštěním taky Habsburk. V průběhu devatenáctého století se český národ rozvinul po všech stránkách a ze zemí Koruny české se stalo průmyslové jádro monarchie, jakož i její důležité kulturní centrum.

Kdyby se Česko v rámci Evropské unie rozvíjelo dnes se stejnou dynamikou, jako tomu bylo v devatenáctém století v rámci monarchie, nějaká vysokorychlostní železnice (nebo dokonce lokálka z letiště do Prahy) by nebyla nesplnitelnou utopií. Monarchie dala vyniknout i výjimečným Čechům. Jedním z nich byl maršál Josef Václav Radecký z Radče. Teď se jedná o návrat jeho pomníku do Prahy. Je z toho největší pozdvižení od dob, kdy se na Staroměstské náměstí vracel Mariánský sloup, pomník porážky Švédů v roce 1648. Je to prý „popření prvorepublikového odkazu‟, to jsou slova ctihodného kolegy Alexe Švamberka v jeho komentáři na Novinkách. Já bych si přál, aby se prvorepublikový odkaz promítl do pracovitosti, podnikavosti, solidnosti, do kulturního rozmachu. Ohlédnutí za „rakouskou minulostí‟ by mělo být sebevědomé. Co skvělého jsme „pod Rakouskem‟ dokázali! Nebylo to snadné, byli jsme pod tlakem především zdejších Němců a v širších souvislostech i Maďarů. Nakonec jsme se ale prosadili a jsme tu, samostatní a úspěšní… a kňučíme starou píseň o třistaletém utrpení a bojíme se pomníku největšího českého bojovníka od dob Jana Žižky z Trocnova.

Shrnu: pořád ještě zavrhované „Rakousko‟ nám poskytovalo větší prostor, než zplanělá zbyrokratizovaná Unie, která čerstvě protlačila šmírovací praktiku Chat Control. Za Rakouska bylo listovní tajemství nedotknutelné...