Je to hodně kocourkovské, když musí ministerský předseda podávat trestní oznámení v kauze, která je v gesci ministerstva vlády jím řízené. Připadá mi to, jako bych si měl dát sám sobě pár facek za nějakou pitomost, ne, že bych si to leckdy nezasloužil. U jednotlivce by se to dalo snadněji pochopit, u vládního orgánu hůře.
Nicméně nazírejme situaci pozitivně. Je třeba kladně hodnotit, že vláda, konkrétně tedy premiér, zareagovala rychle. Vzniklo podezření a v rozmezí dnů vyletěl ministr. Sice se ukazuje, že měl na kahánku už před tím a i kdyby nebylo e-shopu za půl miliardy, vyletěl by stejně. Nicméně věci se prezentují takto, vznikla aféra, ministr vyletěl. Je kupodivu, že nevyletěli šéfové agentury, kerá zadání vyjednala. To ale možná bude předmětem zmíněného policejního šetření.
Laik nad tím kroutí hlavou. Čas od času si něco chce koupit nebo objednat. Zkoumá cenové relace, ve věku internetu je to snadné. Pračka stojí tolik a tolik. Kdyby ji někdo nabízel za čtyřnásobek, asi by narazil na tvrdou vodu. Jak je možné, že se při státních zakázkách takto neuvažuje? Když Praha objednávala elektrickou tramvajenku, zažil jsem podobnou v Istanbulu. Když armáda objednávala pandury, vyšly třikrát dráž než Portugalsko. Když občan toto pozoruje, nezbytně mu na mysli vytane otázka, zda jsme spíš obklopeni idioty, nebo darebáky.
Zanechme ale teoretizování, jsme u trestního oznámení. V pětistupňové škále jsme ve fázi hledání viníků, jak jsem tu o tom psal. Bude následovat potrestání nevinných a završeno to bude odměnou nezúčastněným. To je jasné.
Nejasná otázka zůstává na stole. Leden zvolna končí, zbývá jedenáct měsíců do okamžiku, kdy máme vyrazit na to, co se drze nazývá dálnicí, s elektronickou vinětou. Stihne se to?