Vlast, národ, stát - slova, v každé zemi téměř posvátná, dokázali komunisté dokonale zneužít a dodat jim až pejorativní nádech. Použili je jako základ pro slovesa, při jejichž vyslovení běhá dodnes leckomu mráz po zádech. Ano, komunisté si vzali podstatná jména do huby a z té jim vypadla slovesa: vyvlastnit, znárodnit a zestátnit. Také pouhá slova, a přesto se na jejich základě děly zločiny na jednotlivcích, na rodinách i na nás všech.

Po válce a zejména po únoru 1948 se vyvlastňovalo, zestátňovalo a znárodňovalo tak usilovně, až nezbyl skoro žádný majetek v soukromém vlastnictví, takže někdejší křivdy nedokázala mladá demokratická republika napravit ani za sedmnáct let svého trvání. Ani zdaleka se nevrátily do rukou původních vlastníků všechny továrny, nemovitosti či pozemky, spoustu majetku dokonce dokázali znovu rozkrást zločinci, pro něž má Jiří Paroubek něžné pojmenování šibalové. Leč ani úřady nejsou bez viny, ještě dnes se zdráhají vydat majetek někdejším šlechtickým rodům a katolické církvi, jisty si oporou v "hlasu lidu" (přesněji v "hlasu dělníků, rolníků a pracující inteligence", jak naši společnost rozumně rozděluje každý komunistický manuál, šlechty a kléru neznaje).

Před pár týdny zachvátilo náš národ velké mravní pohoršení, neboť katolické církvi (považte!) měl být vrácen Svatovítský chrám. To bylo protestů! V anketách jasně vítězili odpůrci navrácení, a přesto asi málokoho napadlo položit si otázku: Kolikrát v životě jsem v té naší nejslavnější katedrálu vlastně byl? Co se pro mě změní, bude-li chrám obhospodařovat církev?

Stejný poprask se strhl okolo paláce Kinských na Staroměstském náměstí, a přitom 99 procent lidí protestujících proti jeho předání hraběti Kinskému v životě do paláce nevkročilo! Jen si všichni myslí, že svěřovat tuto památku zpět do soukromých (navíc šlechtických!) rukou by bylo rovno svatokrádeži.

Nejnovější případ se týká nároků, jež vznesla v Prachaticích Alžběta Pezoldová, nevlastní sestra nynějšího našeho ministra zahraničí. Její nároky se vztahují zejména na Knížecí, resp. Schwarzenberský pivovar. Objekt byl spolu s dalšími nemovitostmi hlubocké větve Schwarzenbergů "zestátněn" ještě před Únorem, když v roce 1947 prezident Beneš podepsal zvláštní zákon Lex Schwarzenberg.

Město už má na pozemcích sportovní stadion a nyní se chystalo získat peníze prodejem zchátralých budov pivovaru, přičemž prachatický starosta Jan Bauer odůvodňuje svůj odpor proti navrácení majetku miliony investovanými do modernizace sportovního zařízení. Argumentace sportovištěm, které bylo postaveno z našich daní na ukradených pozemcích, stejně jako argumentace plánovaným ziskem z prodeje ukradených nemovitostí poněkud udivuje, dvojnásob pak od člena ODS.

Bohu budiž žalováno, že (nejen) v těchto třech uvedených případech nemají původní majitelé příliš radostné vyhlídky.

Náš stát, zosobněný úředníky a soudy, se v tomto ohledu přetváří v jedno obrovské logo Rolling Stones a na právoplatné majitele odcizených nemovitostí vyplazuje svůj nestvůrný rudý jazyk. Britští hudebníci sice vyplazují jazyk na celý svět, ale svou hudbou dokáží potěšit miliony, naši úředníci a soudci jej vyplazují jen na okradené majitele, ale svými nařízeními a rozsudky nepřinášejí radost nikomu.