Evropská komise přikročila k vydírání a to už je snad i slepému, pardon, nevidomému jasné, jak jsou evropské špičky bezradné. Invaze imigrantů je neregulovaná, nelze ji usměrnit, nelze ji podchytit. Nikdo neví, kolik těch lidí je, kdo jsou. Zahodili papíry a když po nich chtěli otisky prstů, zavřeli pěsti a pustili je dál. Ochrana základních atributů státu selhala. Chudák paní Merkelová ve slabé chvilce zvolala „všichni sem“ a nasměrovala příval na sebe.
Ten příval má charakter válečné invaze, třebaže zatím nepadl jediný výstřel. Evropská unie jako celek očividně není schopna invazi čelit.
Průchozí přeshraniční procedury jsou nastavené – technicky vzato – na průchod jednotlivce. Ten musí být identifikovatelný, je zaregistrovaný, regulační orgán ho vpustí nebo nevpustí. Imigrační úředníci mívají zásadní pravomoci. Mého přítele nevpustili do Číny pod záminkou, že má falešný pas – měl pravý pas, obchoduje s čínskými partnery, je v Číně s týmž pasem pětkrát ročně, ale tentokrát se šanghajskému ouřadovi znelíbil jeho evropsky dlouhý nos. Takže ho poslal domů a náš zastupitelský úřad s velkými omluvami připustil, že nemůže ve věci nic dělat.
Kdyby se na hranici dostavilo dvě stě tisíc panáčků, leč s pasy neplatnými nebo žádnými, co by se stalo?
Záleží, o jakou hranici by šlo. Číňané by se do nich pustili rychlopalnými děly. V Evropě je to politický problém, který zaskřípal svorníky Evropské unie.
Nejde o naše kvóty. I kdyby naše vláda nakrásně přistoupila na vydírání Evropské komise a otevřela náruč pěti, možná deseti, možná padesáti tisícům uprchlíků, žádný pan Juncker nebo paní Merkelová by nedokázali navagónovat pět nebo padesát tisíc lidí a poslat je do Česka. Tihle lidé prošli evropskou byrokracií jako nůž máslem a paní Merkelová je pro ně směšná figurka.
Není pravda, že se nedá vnější hranice Evropské unie chránit – a přístup do ní regulovat. Karikaturní kresby koncentrákových vrat jsou hnusné. Tady nejde o budování žádných koncentráků. Jde o definici státu. Stát, má-li být státem, musí mít kontrolu nad pohybem přes své hranice, jinak je to nějaké sdružení – a do toho se řítí Unie řízená paní Merkelovou. Stát s regulovanými hranicemi přece není žádná Osvětim, to je prostě řádný stát. Stát s volně průchodnými hranicemi ztrácí atributy státu a stává se, jak říkám, sdružením.
Proto je třeba podpořit pozici naší vlády, která čelí nátlaku, k němuž nehledám precedens, protože se mi příčí ono politizování přes analogie. Budeme přijímat politické uprchlíky, budeme přijímat azylanty, ale za definovaných podmínek a pod kontrolou. I kdyby měla převzít kontrolu armáda.
Pokud v tomto směru dojde ke spolupráci se sousedními zeměmi, se Slovenskem, Polskem, Maďarskem a Slovinskem, tím lépe.
Budeme zase doma.