Namítnete, že volba prezidenta není volba vůdce, že je to politický akt, v němž se volí hlava státu a tak dále, bla bla. Věci jsou ale nastavené tak, že ten, kdo by měl být zvolen za hlavu státu, by přece jen měl mít aspoň nějaké rysy toho nejsilnějšího samce s největším kyjem v ruce z dob pračlověka Janečka.

Kdyby se u nás volil prezident přímou volbou, bylo by to jasné a celá tahle prostinká úvaha by byla pokládána za příliš prostinkou. Jenže u nás prezidenta nevolí občané přímo. Oni ho volí nepřímo skrze své volené zástupce, skrze poslance a senátory.
Jenže i oni jsou skupina, pokud nechceme použít slovo stádo, byť by to bylo myšleno v dobrém slova smyslu. I tato skupina vnímá autoritu, vnímá princip "vůdce". Pak ovšem nastávají dvě možnosti. Buď některý politik má takové vlastnosti, že si během své dlouholeté politické činnosti vybuduje přirozenou autoritu (pozitivní i negativní), anebo je to slušný schopný člověk, který nikomu nevadí - a ve skutečnosti se stane manipulovaným objektem onoho pomyslného stáda a toto stádo se stává fakticky oním vůdcem.

Náš ústavní systém je nastaven tak, že role prezidenta je nevyhraněná a hodně záleží na jeho osobnosti a na jeho síle - jaké místo na slunci si vydobude. Může se stát kladečem věnců a může se stát významnou politickou autoritou. Zatím jsme měli štěstí, Václav Havel byl i Václav Klaus je významnou politickou autoritou, a tím lépe, že jeden i druhý jsou svými názory i životní praxí rozdílní takřka protinožně. Hrátky kolem "hledání Klausova protikandidáta" zvyšují riziko, že naším příštím prezidentem se stane člověk sice úctyhodný, sice schopný, sice ve všech směrech kvalitní, jenom v jednom směru bude kulhat: nebude to autorita. Zjednodušeně řečeno, nebude to vůdce smečky.