Americký prezident nechal unést uprostřed noci venezuelského diktátora a jeho manželku a násilím je nechal transportovat do Ameriky. V roce 1968 Rusové takhle pochytali a letecky odvezli Alexandra Dubčeka a jeho spolupracovníky. Když jste velmoc, může vám to projít. Rusům to tehdy prošlo a Američanům to jistě projde taky. Udělat s tím nemůže nikdo z nás udělat vůbec nic. Je to samozřejmě příležitost k velkému rozčilení a je možné křičet na tuhle i na jinou stranu. Tradičně se tu snažím zachovávat chladnou hlavu a zkusím to i tentokrát.

Venezuela: Uvidíme, k čemu to povede. K poklesu produkce drog určitě ne. K nastolení demokracie určitě ne. K pádu režimu? Ani to nemusí vést k nápravě poměrů. Američané zlikvidovali režim Saddama Hussajna a přispěli k lynči Muammara Kaddáfího, dvou diktátorských bestií. V obou případech to mělo katastrofální důsledky, trvající dodnes. Proto si myslím, že jásot není povinný a skepse není v tomto případě projev slabosti. Ostatně, pojem slabosti a statečnosti tu nemají co dělat: sílu či slabost, statečnost či zbabělost projevuji v osobní zkoušce. Jásot nad zajetím Madura je prostě jásot, nikomu to neberu, ale nic statečného na tom není.

Neznamená to, že událost nemá a nebude mít žádný vliv na to, co se děje kolem nás a u nás. Je to jen potvrzení, že definitivně skončila doba založená na dohodách a řádu. Evropské banky nadále dusí rozvoj zbrojní výroby a prosazují instalaci čínských větrníků. Ale snad i tato poslední demonstrace síly aspoň někomu otevře oči. Historické budíčky, bohužel, opravdu fungují, až když padnou první bomby, to je to zvonění, které funguje.

Úplně slabomyslné je ospravedlňování ruského vpádu na Ukrajinu tím, co se stalo ve Venezuele. To není žádné „je to jako‟, už proto, že USA nechtějí žádné venezuelské území a venezuelské státní zřízení jim bude lhostejné, pokud přestane produkovat omamné jedy. Rusové obnovují impérium a aby ztratili chuť jít dál, je třeba postavit odstrašující sílu, aby na to ztratili chuť. Tak prosté to je. Navíc je zřejmé,že budování odstrašující síly je neuskutečnitelné, pokud se bude pokračovat v levičácké křížové výpravě zvané Green Deal, takže i lidé typu Václava Klause by měli mít zájem na zmrtvýchvstání armád evropských států. Nemají. Je mi to nepochopitelné.

V této souvislosti je zajímavé – snad – prozření Miloše Zemana. Ten se v sobotu postavil za ministra Jaromíra Zůnu a podpořil ho proti fanatikům z SPD. Ministr „vyjádřil názor, který vyznávám i já,‟ řekl Zeman doslova. Tak aspoň něco.

Obě okrajové partaje, Motoristé i SPD, které se vezou na volebním úspěchu ANO, dělají teď kolem sebe ohromný humbuk a strhávají na sebe mediální pozornost. Podstatná je ale reálná vládní politika. V tomto ohledu je uklidňující vyjádření nového poradce pro národní bezpečnost Hynka Kmoníčka. „Vláda si uvědomuje, že je výrazný zájem spojenců, aby muniční iniciativa zůstala v nějaké formě zachována,“ řekl doslova. Ať se kvůli tomu „hybridní hrozba‟ Okamura třeba vztekne: jeho role je formální a pokud se mu k tomu nedá příležitost, nemusí mít na vládní politiku podstatný vliv. Ignorovat, to je medicína na největší absurditu našeho dosavadního politického života: tou je japonský rasistický šovinista v ruských službách!