Smysl toho všeho? Nebo ještě konkrétněji, jaký je smysl debaty o poválečných zločinech?
I tyto otázky během dne padaly. I dílčí otázky, jako například, proč se o tématu hovoří tak široce dnes, proč se neotevřelo v takové šíři před deseti, patnácti, dvaceti lety.
Proč ne dříve, to je jasné. Poválečné zločiny souvisejí s nástupem komunistické moci u nás. Komunisté se s masakry ztotožnili a po celou dobu svého panství je kryli. Jenže ani po listopadu 1989 se o věci tolik nemluvilo. Prostě - společnost na to nebyla zralá, nesnesla by to. Čekám, že nastane křik i na včerejší relace ve veřejnoprávním rozhlase, a vím docela přesně, odkud se hlasy ozvou. Ale i ty patří k debatě. Shoda nenastane v této věci nikdy. Téma je příliš závažné i složité na to, aby shoda nastala.
Snad ale jedna platforma by vzniknout mohla.
Poválečné vraždění se nedá odtrhnout od toho, co bylo před ním a co následovalo. Před ním bylo válečné vraždění a před ním předválečné pošetilosti a před ním světová válka, která zahájila VES, totiž Velkou Evropskou Sebevraždu, kterou nyní slavně dovršujeme. Bylo by zajímavé sledovat roli lži v této VES. Lhaly všechny režimy, demokratické i diktátorské, lhaly si do kapsy i lhaly vlastní občanům či poddaným. Otevřená debata, to je opak lži, a tudíž chválabohu, že se debatuje. Není to samoúčelné a nejde o špinění něčeho nebo někoho. Je to očistné.
Třebaže to přišlo pozdě.