Pokud jde o mě, byl bych s glosou rychle hotov. Napsal bych „volit‟ a šel bych se těšit ze zbytku letního večera. Moc jednoduše bych ale odbyl debatu, která je vážná, vysoko nad úrovní obvyklých internetích škádlení.

Začnu zeširoka.

Když v roce 1989 padl komunistický režim, do politiky nastupovali prvotřídní lidé. Špičky v oboru. Kde kdo se chtěl zapojit. To rychle přešlo. Špičky mizely, nicméně pořád ještě dlouho v politice zůstávali seriózní a koncepční lidé. Postupně se nechali otrávit a z politiky vymizeli. Zůstalo jakési šedé politické želé. Tu a tam nějaký idealista, tu a tam dobrodruh. Dohromady nic moc a v anketách má politik nižší hodnocení než uklízečka, omlouvám se uklízečkám, chápu postoj vůči politikům.

Když v roce 1989 padl komunistický režim, všichni chtěli volit. Pamatujete na heslo KDO NEVOLÍ, VOLÍ KOMUNISTY? To bylo ze začátku. Postupně nadšení mizelo, účast ve volbách se přiblížila šedesátce. A dnes? Z pohledu na stav politiky se lidé nechali otrávit. Z hesla „nepůjdu volit‟ se skoro stal program.

Jak to tedy dopadlo po pětatřiceti letech demokracie? Místo politiků máme průměrné úředníky a místo voličů… nikdo nepřijde.

Vyšumíme.

Namítnete, že je to demagogie. Že někdo přece jenom přijde a ono to nakonec nějak dopadne. Budete mít pravdu. Ono to nějak dopadne. Je otázka, jak.

Když jsem byl mladý, ptal jsem se starých, jak mohli dopustit Únor 1948, komunistický puč. Říkali obvykle, že za to mohl rok 1938 a Beneš. Nemám v tom jasno dodnes. Jenom vidím, že po pětatřiceti letech tu významný kandidát jde do voleb se slibem, že zruší ODS a další politické strany s výjimkou sociální demokracie, která se podřídila komunistům. Je to legrační.

Ono to vždycky začne legrací.

Netvrdím, že to MUSÍ skončit rokem 1933 nebo 1948. Dokonce věřím, že neskončí.

Ale už jsem toho zažil tolik, že volit půjdu, abych si nemusel vyčítat, že jsem proti tomu, co třeba přijde, neudělal ani to minimum, že zvednu prdel a půjdu hodit lístek do urny v obecním úřadu Zvole na náměstí Jana Štulíka.