Volby za devadesát
Ne více než devadesát milionů budou moci strany utratit na předvolební kampaň do sněmovny. Těžko soudit, zdali je to moc nebo málo. Spíš je důležitý sám princip limitu.
Sama kampaň je zásadně důležitá. Strany musí mít prostor, jak voličům předložit svoje programy. Ty existují v mnoha podobách. Ta základní podoba, to je program sám, rozsáhlý textový elaborát, který se pak stává východiskem pro eventuální koaliční dohody. Přečte si ho jeden volič z desetitisíce a to jsem možná ještě optimista.
Na opačném konci spektra jsou billboardy se špeky toho typu jako „důchodci dostanou třináctý důchod“ anebo „nejsme politici, my makáme“. Mezi programem, kde je každé slovo zkoumáno na lékárnických vážkách, a bombastickým sloganem pak jsou mezistupně a variace.
Výdaje na propagaci jsou i měřítkem síly strany. I začínající subjekty musí získat prostředky na prosazení svých idejí.
Limit, tedy nějaká zastropující suma, tomu dává rámec, dává tomu řád. A těch devadesát milionů je suma rozumná.
Teď jde o to, aby byly rozumné samy programy, a ještě lépe, aby byli rozumní politici programy navrhující a poté realizující.
Prostořeký Duterte
Ve městě Davao na filipínském Mindanau jsem byl loni, docela těsně před prezidentskými volbami. Na Mindanau je muslimská menšina, tudíž je tam terorismus a u vchodu do krámu vás šacují a chodíte magnetickým rámem. Tam byl současný prezident Duterte starostou.
Svoje zkušenosti a metody teď přenesl do celostátní politiky Filipín, jelikož mu občané svěřili prezidentský úřad. Jeho razance budí úžas a také kritiku. Má konflikt s OSN i s prezidentem Obamou. Potřeboval by svého Ovčáčka a Hynka Kmoníčka, aby vysvětlovali, že slovo zkurvysyn v podstatě znamená vyjádření úcty prezidentovi země, která posílá jeho zemi peníze.
Filipíny jsou daleko a do Duterteho nám nic není. Možná ale, že by bylo dobře připomenout, že princip prosazovaný Dutertem není ani v našich souřadnicích tak cizí. S nadšením byly přijímány filmy o Drsném Harrym – pamatujete na božího Clinta Eastwooda, který padouchovi tu kulku poslal do jeho svinské makovice dřív, než bys řekl švec? A co „muž jako dynamit“ Charles Bronson, mstitel příkoří své rodiny, který na filmovém plátně zjednal ve městě pořádek prostě proto, že se s hajzly nepáral? Ani netušíme, do jaké míry je naše myšlení formováno popkulturou.
Duterte je teď ve středu pozornosti, dva tisíce lidí leží po škarpách s prostřelenou lebkou, že to byli drogoví dealeři. Možná byli, možná nebyli, žádný soud neproběhl. Nicméně z pohledu Drsného Harryho je těžké cítit nějakou lítost nad tělem prodavače heroinu prošpikovaným kulkami.
Je to špatný pohled, nanejvýš zavrženíhodný.
Doufejme tedy, že Evropská komise v zájmu evropských hodnot zakáže popkulturu.