Čtete dobře, předseda komunistů neskončil, nýbrž skončí v tom smyslu, že 28. listopadu nebude na sjezdu kandidovat na vrcholný post. Byl v něm patnáct let. Může mluvit o úspěchu, nebo o fiasku?

Vzhledem ke katastrofálnímu výsledku posledních krajských voleb se otázka zdá být nesmyslná. Má ale hlubší souvislosti. Jaký je smysl komunistické strany? Jaký je její cíl – mít úspěch ve volbách? Její teoretici vždy hlásali, že jde o stranu revoluční, a jejím cílem je tedy rozbití demokratického systému s následným ustavením vlády jedné, tedy komunistické strany.

Filipovi a předtím Grebeníčkovi komunisté ten cíl neopustili, jen ho vyjadřovali tak zaobaleně, aby neměli na krk soud a rozpuštění. Jedno se jim ale podařilo: komunisté tu po třiceti letech stále jsou, pod původním názvem. Kdo z vás, pánové, na to má?

Navíc se Filipovi podařilo emancipovat stranu natolik, že začala být pokládaná za součást politického standardu. Jen ze zvyku a pro forma se jí říkalo strana nesystémové, ale strana s poslanci a místopředsedy poslanecké sněmovny není nesystémová, technicky součástí systému je. Pamatujete na povyk poté, kdy prezident Václav Klaus umožnil Miroslavu Grebeníčkovi pózovat na balkóně v Lánech? Dnes by nastal podiv, kdyby tam předseda komunistů nestál. V tomto smyslu bylo Filipovo předsednictví úspěšné, pokud ovšem pokládáme integraci do politického systému za pozitivum.

Neúspěch komunistů nespočívá v tom, že by je ze sebe systém vypudil, jako když si zadřete třísku a tělo ji obalí hnisem a vyhřezne pryč. Komunisty opouštějí voliči, někteří do hrobu, jiní k SPD nebo ANO. Za šest neděl budou rokovat, co s tím. Pravděpodobně Filipa a jeho druhy nahradí lidé typu Skály a Semelové. Na voliče to asi moc velký dojem neudělá, tohle ti chytřejší v centrále mají spočítané: jinak by toho Skálu a Semelovou už dávno do popředí posunuli. Praktického významu to tedy míti nebude, ale pocit změny je potěší.

Ne snad, že by revolucionářů nebylo málo. Najdeme je v antifě (antifa je taky fa), mezi radikálními zelenými – těch je spousta, ne nadarmo vzývají diverzitu. Je ale krajně pochybné, že by chtěli komunistům posloužit jako intravenózní omlazovač. Oni si svoji revoluci vysní sami.

Nad Filipovým politickým hrobem je tedy možno konstatovat, že asistoval při procesu, během něhož ztratili komunisté to hlavní, co měli, totiž smrtelnou nebezpečnost pro lidskou svobodu.

Tuhle štafetu převzali jiní. Nemávají rudými prapory, jsou zahnízdění v institucích a okovy už nevyrábějí pomocí kladiv, ale potichoučku je snovají z vláken směrnic a rámců a nařízení. Výsledek setnutí hlavy a pozvolného udušení je ve výsledku stejný, jde jen o délku procesu. Od komunistů to prvé nehrozí. Na tom druhém se pracuje.

Druhé kolo voleb do senátu

První komentáře vyzvedávají vítězství STAN, to je ale ošidné. Smysl senátu je právě v tom, že se volí osoby, nikoli strany. Nicméně nejvyšší počet úspěšných kandidátů STAN očividně má a proč by si to nenapsal na vývěsní štít. 

Velkou pozornost (relativně, protože volby s 16procentní účastí nesvědčí o dychtivém zájmu publiku) vyvolává pokračující propad sociální demokracie. Prohra senátního veterána Milana Štěcha, který si zatím odkroutil celou dobu trvání instituce od roku 1996, je opravdu pozoruhodná. Tím spíš, že ho porazil politický nováček Jaroslav Chalupský – ten na sebe upozornil v srpnu, kdy bojoval proti vyhlášce omezující provoz v hospodách v souvislosti s koronavirem. 

Neuspěly další výrazné osoby, Ivo Valenta (zajímavost: podporoval ho předseda senátu Miloš Vystrčil, na Twitteru ho napadl řeporyjský Napoleon Pavel Novotný, volil by ho podle něho jen hlupák), dále paní Anna Šabatová a neobhájil ani Miroslav Antl. Relativně velký úspěch zaznamenala Miroslava Němcová, do senátu se nedostalo několik osobností, které by tam mohly odvádět dobrou práci, jako například Eduard Stehlík. 

Nepříjemnou prohru musí spolknout Michael Žantovský, který získal v prvním kole nejvíc hlasů, nicméně nakonec prohrál s Václavem Láskou, iniciátorem neúspěšné ústavní žaloby na prezidenta kvůli porušování ústavy.