Kdepak jsou ty časy, kdy byl ve sněmovně jen jeden rebel Wagner! Rebelů utěšeně přibývá a kdo by chtěl opravdu podrobně sledovat dění ve sněmovně, připadal by si jak na automobilových závodech, kde po desátém, patnáctém kole ztratíte přehled, kdo tankoval a kdo měnil gumy a kdo vlastně vede. Jedni rebelové hlasovali proti vládě a jiní zase odešli a ti zase přišli a tamti hlasovali onak, a jako zázrakem, světe div se, on je to výsledek byl 96 pro nedůvěru a 97 proti. Šlo samozřejmě o divadlo před druhým kolem senátních voleb. Paroubek ve svém projevu hřímal v duchu velkých řečníků sedmnáctého a osmnáctého století, ovšem takové hřímání je ve století jednadvacátém poněkud směšné. Přinejmenším neprozradil, jak on by chtěl provést státní lodici příbojem nastávající hospodářské krize. Hned po sobotním triumfu se už projevila ona nenasytná touha pro utrácení cizích peněz: kraje že budou platit těch třicet korun za pacienty s krajským pasem. Jak neuvěřitelné nepochopení samotného principu: ta miniaturní finanční hranice je nastavena proti zbytečnému obtěžování zdravotního systému a opatření se nad očekávání osvědčilo, přes všechny snahy ministerstva zdravotnictví pozitivní výsledky Julínkovy reformy utajit.

Nicméně zpátky k tomu hlasování o důvěře: je to opravdu úsměvné, že po takovém dramatu a takových odchodech a příchodech hlasování dopadlo tak, jak dopadlo! Ale přestaneme se smát, když si uvědomíme, že žijeme v zemi, kde jsou všechny ceny benzínu v podstatě stejné, aniž by existovaly kartelové dohody.