Systém je v pořádku, volby proběhly podle předem daných regulí, bez zásahu něčí vůle - a to je podstata svobodných voleb - a dopadly, jak dopadly. Sociální demokracie, teď už otevřeně (a nestydatě) spojená s komunisty tvoří jednu polovinu, občanští demokraté, lidovci a zelení tvoří druhou polovinu v parlamentě, přičemž občanští demokraté získali o dvě stě tisíc hlasů víc a mají tedy malou převahu nad jejich hlavním rivalem: toť vše. Když ale budeme konstatovat, že nejde o žádnou krizi systému, neznamená to, že je všechno v pořádku. Protahováním jednání totiž klesá důvěra v systém. Od občana nelze žádat, aby byl znalec ústavy a aby dokázal analyzovat všechny její důsledky. Občan je člověk, kterého stát stáhne o padesát haléřů z každé koruny, kterou si vydělal. Za žádného automechanika, klempíře, holiče neplatí víc, než za služby státu a ty jsou podstatně horší, než co převádí i podprůměrný automechanik, klempíř nebo holič. A teď občan vidí, že se funkce státu zastavily. Jede na nějaký podivný volnoběh a co horšího, i zásadní rozhodnuití konají ministři odcházející vlády, tedy lidé, kteří už nemají žádný mandát - a přesto konají i rozhodnutí nezvratná. Nelze od občana čekat, že bude vážit na lékárnických vážkách všechny možnosti a lupou sledovat každý politikův pohyb. Občan chce výkon a ten teď chybí a první, kdo je na ráně jako terč kritiky, nelibosti a dokonce bohužel i pohrdání, je sám systém.

Neděje se zatím nic tak hrozného, opravdu zatím. Ze ztráty důvěry v demokratický systém se komunistům podařilo vybudovat základnu pro jejich puč v roce 1948. Nic podobného nehrozí. Nikdo rozumný si nemůže myslet, že by se něco podobného mohlo opakovat.

Ale právě tak - nikdo rozumný si nemůže myslet, že pokles důvěry v systém je pozitivní jev. Ano, je to vážné nebezpečí.