Vzhledem k tomu, že se žádné skutečné kolo jednání mezi Ukrajinou a Ruskem nekonalo, je asi nepatřičné nazývat navrhovanou schůzku 2. června v Istanbulu „dalším‟ kolem. Rusové by na něm měli předložit dokument nazývaný jako‟memorandum‟. ČTK cituje agenturu Reuters, která uvedla, že Putin požaduje písemný závazek západních mocností nerozšiřovat NATO dále na východ, což v praxi znamená vyloučení členství Ukrajiny, Gruzie, Moldavska a dalších bývalých sovětských republik v alianci. Vedle neutrality Ukrajiny a ochrany jejího rusky mluvícího obyvatelstva požaduje rovněž zrušení některých západních sankcí a vyřešení otázky zmrazených ruských státních aktiv na Západě.

Kdyby toto mělo být jádrem memoranda, bylo by možné postoupit o krok dál. Je třeba zdůraznit, že o přijetí Ukrajiny do NATO se nikdy nevedla žádná seriózní jednání. V tomto ohledu je pozoruhodné čerstvé interview Barbory Tachecí z Václavem Klausem na stanici ČRo Plus. Bývalý premiér a prezident republiky tam věrně opakuje ruskou tezi, ospravedlňující obnovu válčení v Evropě po bezmála osmdesáti letech. Podle ní Rusko válku spustilo, protože bylo pod tlakem ze strany Západu. Bohužel paní Tachecí neměla vytrvalost Martina Řezníčka v prezidentské debatě s Andrejem Babišem. Řezníček tehdy s buldočí vytrvalostí nutil Babiše, aby vysvětlil svoji tezi, že by Česko nešlo na pomoc napadenému Polsku. Paní Tachecí chtěla po Klausovi, aby doložil, čím konkrétně Západ tlačil na Rusko natolik, aby bylo nevyhnutelné zahájit válku. Klaus se vykroutil trapnými výmluvami, že na Ukrajině nebyla demokracie a Tachecí na odpovědi bohužel netrvala. Možná mu nechtěla příliš šlapat na krk, Řezníček to Babišovi udělal a dodnes mu to někteří vytýkají.

Klausovi dovolila naprosto a věrně dál papouškovat kremelskou alibistickou pohádku o tom, jak věrolomnost Západu vtiskla Rusku do rukou zbraň. Je to základ kremelské rétoriky, osa propagandy, která má zpochybňovat jakékoli úsilí o obnovení obranných schopností, které zanikly ve víru iluzí devadesátých let o možnosti rozumného soužití s říší zla.

Zpátky k „novému‟ kolu jednání. Kdyby jeho jádrem měla být neúčast jmenovaných bývalých sovětských kolonií v NATO, shoda by se rychle našla. Členství Gruzie nebo Moldavska v NATO je reálné, asi jako kolonie na Marsu: technicky možná, ale nedosažitelná. O sankcích je také možné jednat, ty se uvalují (a nedodržují) a stejně snadno je lze odvolat, jak nyní vidíme v Sýrii, kde se moci ujali teroristé a Západ s nimi hraje hru na to, že se polepšili. Nejhůře se dosáhne shody na tom, jak velkou část Ukrajiny si agresor ponechá. Žádá i ty oblasti, které nedobyl a na to Ukrajina nepřistoupí, leda by se tam změnil režim. Naopak Ukrajina žádá odchod Rusů z dosud dobytých území, ale to Rusko neudělá, pokud se v něm nezmění režim. Naděje na shodu tedy není velká.