Asi se nedozvíme, kdo s touto formulací přišel, zdali sám hejtman Rozbořil nebo jeho advokát Konečný. Hejtman se potkal s policejním náměstkem Kadlecem u piva. Kadlece sledovala superpolicie a hovory nahrávala. Neoficiálně se říká, že šlo o korupci a přimhuřování očí. Oficiálně neříká nikdo nic.

Je to zapeklitá situace. Zapeklitá především pro sociální demokracii. Z deseti hejtmanů je už druhý hejtman v korupčním skandálu, to je dvacetiprocentní malérovost, docela vysoké číslo! Na druhou stranu, pokud na povrch nevyplyne něco skutečně třaskavého, Jiřího Rozbořila asi těžko postaví před soud, natož aby ho tam usvědčili a následně odsoudili.

V sázce je ovšem jeho funkce. Bohuslav Sobotka z Bruselu na dálku hromuje, že Rozbořil musí okamžitě odejít. Rozbořil to odmítá a chce, aby o jeho osudu rozhodlo socdemácké konklave. Trvá na tom, že nic neudělal a že se jenom setkal s někým v nevhodný čas na nevhodném místě.

Potíž je v tom, že hejtman se nemá s nikým setkávat v nevhodný čas na nevhodném místě.

Kdyby byl Jiří Rozbořil provozovatel mlékárny, pak by asi byl nesmysl, kdyby měl jít od máselnice. Jenže on je vysoký státní úředník a hejtman je něco jako prezidentíček, s velkou, podle některých až příliš velkou mocí. Už Rathův případ vrhl na hejtmanský úřad nepříjemný stín. I kdyby se Rozbořil očistil natolik, že by ho k soudu ani neobeslali, nejasnosti a dohady by přetrvaly, zůstal by v trvalém stínu. Z takového stínu se nedá tak vysoký úřad vykonávat.

Zrale uváženo, kdyby odstoupil a za půl roku by Ivo Ištvan uvázl v kaši, což je velmi pravděpodobné, jeho návrat do politiky by byl jistě snazší, než kdyby se nechal vyštípat a po půl roce by se oháněl svou bezúhonností. V první variantě by byl hrdinou, který se obětoval za svoji stranu v boji proti policajtskému donkichotovi. V druhé variantě bude za šaška.

Sobotka v Bruseli

̈Premiér řeší aféru své strany z dálky, z Brusele. Bude tam s ostatními předáky jednat do noci na nejvyšší úrovni o imigrační krizi. Obsah se rýsuje – zřízení jakési vnější pohraniční stráže.

Jenže ono bude zapotřebí ještě aspoň jednoho milionu běženců, než v Bruseli pochopí:

- že to nejsou lidé, kteří dostanou papírek s pokynem Jdi pryč a oni půjdou;

- že ochrana hranic proti statisícovým náporům je operace vojenská, nikoli strážnická;

- že kdo se na evropské území dostane, nikdo ho živou mocí nevystrnadí;

- že to všichni vědí, a proto jejich počet poroste;

- že ekonomický přínos těch lidí je iluze s výhledem snad na desítky let s výsledkem krajně nepravděpodobným.

Pak nastane změna politiky, ovšem změna politiky vždycky znamená výměnu osob politiku vykonávajících.

Odvážím se prognózy, že jméno Merkelová nebude už v blízké budoucnosti v Německu vyslovováno s úctou, natož vděkem.