Taková byla zásada našich babiček. Zábava přejde ráda v pláč, i na to je úsloví „hračky plačky‟. Myslím při tom na hradního pána, kterému se zjevně zalíbilo v zemanování, zve si ministerské adepty na kobereček. Musí to být exkluzivní pocit, užíval si ho i Václav Klaus: „Já se jen ptám na jednoduché věci – co děláte o víkendu, co si myslíte o rozpočtovém deficitu… a někteří nejsou schopni odpovědět,‟ nechal se slyšet.

Jsme toho nepřímými svědky i teď. Opravdu nepřímými, protože informační embargo je totální a podobáme se oněm znalcům, kteří usuzují o průběhu jednání podle stínů, vržených na záclony. Andrej Babiš vyšel zvědavcům vstříc, protože se k panovníkovi vypravil s lejstry a nesl je tak, aby byla k přečtení. V Daliborce na mučidlech se ocitl očividně Filip Turek. Na křeslo ministra zahraničí může zapomenout, je vyhnán do lesa, ale ještě se neví, zdali tam má dělat hajného, anebo má být sežrán vlky. Je pravým důvodem nelibosti Turkova pubertální záliba v provokacích, nebo je v tom něco jiného? Čím déle se bude tančit, tím více otazníků se nám rozsvítí v hlavě.

Hlavní balet je ovšem kolem Andreje Babiše. Blok olepený visačkou „demokratický‟ už zapomněl, že Andrej Babiš je agent Vladimíra Putina a hodlá republiku odstěhovat na Východ. Objevil, že Babišovi patří Agrofert. Všechna čest, podařilo se tím Andreje Babiše skutečně přimět k pláči ve sněmovně a to je jeden z bizárů právě končícího týdne.

Při pohledu zvenčí si bezděky klademe otázku, kdo víc jmenování ministerského předsedy zdržuje: Andrej Babiš nebo Petr Pavel? Zdánlivě jednoznačně je to Petr Pavel, ale na druhou stranu má Babiš podle slov Aleny Schillerové připravený nevratný krok. Při složitosti struktury jeho majetku by muselo jít o sled kroků, o skutečné stepování, abychom se drželi taneční terminologie, ale kdyby Babiš vyjevil aspoň něco podle čínské zásady že „cesta dlouhá tisíc li začíná prvním krokem‟, Petr Pavel by na to nějak musel odpovědět. Zatím se ale nic z toho neděje nic.

Není to neobvyklé, ustavení vlády se mnohdy táhne i v jiných zemích. Tentokrát ale volby dopadly jednoznačně, parlamentní většina je evidentní. Důvěra veřejnosti v demokratický systém ale není ze žuly, je z mnohem poddajnějšího materiálu s nízkým bodem tání. Jakmile jednou roztaje, bude skoro nemožné ji obnovit. Má jasně daný základ: občané vyjadřují svoji vůli volbami. Jakmile nahradíme tento princip právnickým čarováním, bod tání je rychle překročen. Důvěra se ztratí.

Na serveru Digineff.cz sledujte můj comics o Pérákovi, povídání o psaní a psaní o povídání, bláznivé nápady, recenze i vzpomínky Zlatá padesátá.

Z mých novinek: Pokračují mé dětské vzpomínky na padesátá léta – tématem je mandelinka bramborová. Čtěte Digineff.cz.