Tuplovaný sebevražedný atentát na letišti v Kábulu zabil kromě civilistů několik amerických vojáků, načež Tálibán ho takzvaně odsoudil. Dal tím najevo, že to provedli jiní teroristé. Incident vytváří působivé pozadí pro naši debatu, zdali uznat vládu Tálibánu, nebo neuznat.

Panuje v tom vzácná shoda, takříkajíc napříč politickým spektrem: Okamurou počínaje po komunisty a zajedno je i Hrad – Tálibán neuznat. Tady nelze než přitakat. Vzájemně se uznávají státy a to, že banda hrdlořezů ovládne nějaký prostor, neznamená, že vzniklo cosi s atributy státu. Mezi státy jsou velké rozdíly a do politické hantýrky se dostal i termín „darebácký stát“. Leckterý z nich je mezinárodně uznáván. O uznání Kosova panovaly pochyby i u nás – jeho odtržení od Srbska silně připomíná mnichovské odtržení Sudet od tehdejšího Československa a jeho představitel Hashim Thaci nyní stojí před mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny. Česko uznalo Kosovo už v roce 2008. 

Při troše dobré vůle někdo označí Tálibán za národně osvobozenecké hnutí a už tu bude kandidát na předsednictví vejboru pro lidská práva v OSN. Může se to stát dřív, než se kdo naděje, aktuální to ale není. Právě takové uznání je jedna z mála zbývajících pák, které teď civilizovaný svět na nové pány Afghánistánu má. Dalo by se pochopit, že budou o uznání stát, přinejmenším proto, že to předpokládá nepřeberné množství teplých míst a sinekur pro prominenty v mezinárodních organizacích (zde obvykle placeno především z amerických a evropských peněz) a v diplomatických službách. Umravnění skrze dvacetileté působení pomocí kulometů se nezdařilo, vidina teplého místečka v pařížské centrále UNESCO může fungovat líp. To ale nesmíte vyhazovat do povětří sochy Buddhů, takto prostá logika za tím stojí.

Uznání legitimity je ale něco jiného než komunikace, jak ji navrhuje ministr zahraničí Jakub Kulhánek. Česko samozřejmě stáhlo své diplomaty, nicméně nelze se tvářit, že Afghánistán přestal existovat. Tím spíš, že Rusové a Číňané radostně a ochotně nastupují tam, odkud Američané a jejich spojenci vytáhli paty. Uvážlivý postoj české diplomacie je tedy plně na místě a nic špatného na něm není. Česko drží své zastoupení v Asadově Damašku – a třebaže se to periodicky stává předmětem kritik, v praxi to nese pozitivní ovoce. Náš velvyslanec v Kábulu Jiří Baloun se evakuoval mezi posledními, jak se na kapitána potápějící se lodi sluší – i za to se mu dostalo zaslouženého uznání. Doufejme, že v tom rozruchu neztratil klíče od ambasády. Možná, že se ještě budou hodit.