Úvaha jubilejní

Není to jubileum kulaté, nicméně k bilancování svádí všechna data spjatá se silnými historickými událostmi. Devátý květen k nim bezesporu patří. Milníky tohoto typu slouží k tomu, abychom se v minulosti vůbec nějak orientovali. Každý z nich odráží jen zlomek reality a vždycky se najdou stovky argumentů, že všechno bylo jinak. Jak je tedy na tom náš devátý květen?

Čtu úvahu z pera úctyhodného publicisty, že jsme poslední země někdejšího sovětského bloku, která vzpomíná 9. květen jako den osvobození, kdežto všechny ostatní pokládají události z konce války jako nastolení nové diktatury. Je to úvaha zcela oprávněná a je mi velmi blízká. Je ovšem sporné, do jaké míry je 9. květen takto u nás vnímán a co je tedy historicky takzvaně správně. Na jedné straně nelze popřít, že podle Stalinovy doktríny je sféra vlivu tam, kam dokročila v závěru války Rudá armáda. S podvolením se obyvatelstva to nemělo co dělat. V Pobaltí bojovaly partyzánské armády proti komunistům z Ruska ještě deset let a dopadlo to tam zhruba stejně jako u nás. Ale naopak Rakousko bylo také okupované Rusy, Vídeň byla rozdělená na okupační sektory podobně jako Berlín, a přesto Rusové odtáhli.

Rakušané prostě nesnesli komunistický diktát a byli by moc nepříjemná veš v kožichu, tak si to ne-historicky vysvětluju a je mi líto, že jsme také nebyli tak nepříjemná veš v rudém kožichu.

Jenže nebyli. Zasloužili se o to nejlepší duchové té doby. Kulturní elita první republiky byla komunistická. Voskovec s Werichem karikovali zvěsti o hladomoru na Ukrajině, to bylo smíchu! Vančura za tu věc položil život, největší to spisovatel dvacátého století. I po válce to tak bylo. Konec konců, nejslavnější český spisovatel všech dob, u nás nevnímaný, ve světě slavený, je Milan Kundera, až do šedesátých let přesvědčený komunista nejtvrdšího typu.

Je to prostě v nás a asi se s tím nedá nic dělat a je pošetilé nad tím lamentovat. Dá se to možná charakterizovat i jako opozičnictví – však také ti nejzavilejší komunisté včetně citovaného Kundery otočili kormidlem a vygenerovali ze sebe Pražské jako 1968. To všechno byly náhlé zvraty, ale nějak nedovedou překrýt ten pocit úlevy z příchodu Rudé armády. Ano, mohla to být americká armáda a jistě by se dějiny děly jinak, kdyby byl Patton dal rozkaz k postupu za čáru Rokycan.

Jenže on to neudělal. Těžko a hlavně zbytečno mu to vyčítat. Je 9. květen 2016 a máme jiné starosti. Starosti i hrozby a každý se snažíme orientovat v úskalích doby. Dnes, 9. května, je to poselství historie asi takové – historie není minulost, historie je dnes a na našich dnešních postojích stojí budoucnost.

Minulost nám v tom neporadí.