Že to půjde rychle, se dalo čekat už ráno. Hrad zveřejnil informaci, že Petr Pavel žádá předběžné opatření. Zveřejnil by to, kdyby si nebyl jistý, že mu Ústavní soud vyhoví? Riskoval by blamáž? Jak by mu bylo, kdyby mu Macinka zabouchl dveře od letadla před nosem a vzápětí by ho Ústavní soud poslal někam dozadu do fronty? Z blbé nálady by ho nedostala ani cesta motorkou z Prahy na Sicílii. Nonstop.

Dohodnutý ale zřejmě byl a pokud byl, série klukovin tím byla dovršena. Momentálně jsou zajímavé dvě etapy z dlouhé řady, která se táhne až k odmítnutí Turka do křesla ministra (Neviditelný pes nabádal: jmenujte ho, ať si toho exota Babiš vyžere). Vláda se rozhodla vyhodit prezidenta z letadla nikoli 8. června, ale až o čtrnáct dní později, aby Ústavní soud nestihl rozhodnout: definitivní soupiska se posílá do Ankary v pátek 26. června. Jenže do toho přišlo předběžné opatření.

Co znamená?

Nic víc a nic míň, že složení delegace bude stejné jako bylo vždycky před tím – s jedinou výjimkou, kdy prezident Zeman na summit NATO nejel ze zdravotních důvodů. Ústavní soud rozhodl, že to bude jako před tím, než šéf strany s preferencemi na pětiprocentní hranici volitelnosti vyhlásil prezidentovi republiky vendettu. Bude to prostě jako to bývalo, fungovalo a nikomu to nevadilo. Moje srdce konzervativce je s tím zcela v souladu.

Je teď čas všechno promyslet.

Macinkův pokřik o „ústavním puči“ je jen pubertální blábol. Ústavní soud jen znemožnil drzé vybočení ze zavedeného pořádku. Výslovně dal najevo, že předběžné opatření v ničem nenaznačuje, jak se ve věci prezidentovy kompetenční žaloby rozhodne. Času na to teď má habaděj, padla zmínka o září, ale není spěch. Žádný puč se neudál, demokracie zrušena nebyla, poze bylo zmařeno ponížení hlavy státu v očích světové veřejnosti – o to pan Macinka, šéf pětiprocentní straničky, usiloval ve snaze dostat se do učebnic politologie. Co ale bude dál?

Bohužel, dětinským šprajcem vyvolaný a zbabělostí premiéra umožněný spor donutil Ústavní soud zabývat se delikátní rovnováhou pravomocí vlády a prezidenta. Opakuji – a uvádím to tady tučně – zabývat se. Ústava je v tomto ohledu zatím volná, protože předpokládá dobrou vůli a schopnost dohody aktérů politické soutěže. Moje žena Ljuba k tomu říká: Ústavní soud by měl rozhodnout, že by se na ústavu sahat nemělo. Však to taky říkám pořád. Každá změna bude znamenat vychýlení dosavadní rovnováhy. Ve prospěch vlády nebo ve prospěch prezidenta? Každá změna bude výstřel do tmy. Jak se projeví? Nevíme. Proto by bylo nejlíp to nechat, jak to je.

Třeba aktérům do té doby vychladne hlava a začnou se zabývat závažnými otázkami (ve kterých selhala minulá vláda): bytová otázka… školství… obrana… zdravotnictví…

Myslím, že zachování aktuálního znění by bylo nejlepší. Ale jsem tu taky svého času psal, že se nemá měnit způsob volby prezidenta… A nedávno, že by prezident měl exota Turka nechat na krku Babišovi a jmenovat ho ministrem… Všechno je teď v rukou soudců Ústavního soudu. Jsou to ale lidé, kteří fakticky zrušili limit pro volitelnost koalic, takže se zasloužili o Rajchla v parlamentu. Stoprocentní důvěru v jejich příčetnost už nemám. Obavy o budoucnost jsou na místě.

Aspoň, že se získal čas. Čas je životní prostředí naděje, jak napsal Maurice de Boulignard.