Na webu Ústavního soudu lze dohledat společné prohlášení k situaci v Polsku. Podepsaly je významné osobnosti, předsedové soudů Ústavního, Nejvyššího a Nejvyššího správního, dále pak nejvyšší státní zástupce a veřejná ochránkyně práv. Poslední změny, k nimž došlo v Polsku, charakterizují jako kroky, jež ohrožují nedotknutelné hodnoty evropské civilizace, humanismu a základních práv a svobod.

To jsou silná slova od významných činitelů. Nelze nevidět, že se schyluje k evropské bouřce a že Polsko bude postaveno na pranýř. Na stole je projekt zbavení hlasovacích práv Polska v EU – ovšem to by musela odsouhlasit Evropská rada, nás zde zastupuje z titulu premiéra Bohumil Sobotka. On by tedy musel zvednout ruku.

Toto vše je obecně známo tomu, kdo se aspoň trochu o věci zajímá. Méně ale je známo, o co vlastně jde – krom toho, že jde o ohrožení nezávislosti soudní moci, vedle moci zákonodárné a výkonné jednoho ze tří pilířů demokratického zřízení. Víme, že je v Polsku ohrožena demokracie, že tam sahají na nezávislost soudů. Jak je to u nás s nezávislostí soudů? U nás je to tak, že soudce jmenuje prezident republiky, záleží na tom, o jaký druh soudu jde – do procesu je zapojen i premiér a senát, nicméně vždy ho finálně jmenuje hlava státu, tedy součást moci výkonné. Čili, výkonná moc má určující vliv na složení soudů v České republice.

Doposud závisí složení polské Nejvyšší soudcovské rady na aktivistických grémiích a samotných soudcích. Institut těchto grémií hodně připomíná ideu reformy prosazované Hanou Marvanovou, kdy by dohled nad veřejnoprávním rozhlasem a televizí byl svěřen aktivistickým společnostem mimo dosah volených orgánů. Ano, toto je koncept korporativistický a o nic jiného než o korporativismus založený na nedůvěře v demokratické uspořádání takzvané občanské společnosti nejde. Teď došlo k dílčí změně a to je obecné pozadí celého boje o polské soudnictví.

Tato polská korporativistická grémia stačila po prohraných volbách levice vyměnit klíčové posty v soudnictví. Právě tento svévolný akt inicioval současnou reformu: podle nového zákona by v Polsku byla rozhodující rada složená jednak ze zástupců volených parlamentem, jednak ze soudců. Předsedy soudů nižších stupňů by jmenoval ministr spravedlnosti, asi tak, jak se to děje skrze prezidenta v České republice. Střízlivě uváženo, k rozčilení není zřejmý důvod. Problematická je ovšem ona pasáž justiční reformy v Polsku, podle níž by soudci Nejvyššího soudu byli odvolatelní. Tím by skutečně o významný díl své nezávislosti přišli – a u nás neodvolatelní samozřejmě jsou.

Důvody tudíž nejsou ani tak věcné, jako spíš ideové. Nová polská vládní garnitura je evropské levici proti mysli a ta jí jde po krku, ber kde ber, záminka se hodí jakákoli.

Levicový korporativismus, to je onen mor, který se šíří v západní Evropě pod vznešenou firmou Občanské Společnosti a pod praporem Evropských Hodnot. Profesor V.V. Štech rád říkal, že když má biftek adjektivum, je to vždycky karbanátek. Analogicky, když má demokracie adjektivum, je to vždycky diktatura. My jsme to poznali v lidové demokracii. Liberální demokracie k tomu stavu – zdá se – nezadržitelně klouže. Začíná to ochromením svobody slova.

Mimochodem, všimli jste si, že u nás nejcitovanější americký deník je Washington Post a nejcitovanější britský deník je Guardian, jeden jako druhý levicový aktivistický plátek?