Už chvíli po jejím prohlášení se objevily ironické názory, že její výrok lze interpretovat tak, že sice není odposloucháváno dvacet politiků, ale klidně mohou být napíchnuty telefony devatenácti nebo jedenadvaceti lidí, takže když se včera těsně před mimořádným zasedáním Poslanecké sněmovny, jež se měla věnovat Langrově domněnce o odposleších řízených z Lidového domu, objevila ve Strakově akademii a zároveň v poště nejméně jednoho poslance tajná policejní zpráva o odposlechu politiků a dalších osob, zdálo se, že ironizování slov paní Vesecké bylo zcela na místě.

Ministr spravedlnosti Pospíšil seznámil sněmovnu s některými fakty obsaženými ve zprávě a vzápětí exministr Bublan nastínil sled kroků nutných pro povolení odposlechu, čímž se snažil prokázat, že expremiér Paroubek prsty v kauze nemá.

Vzhledem k tomu, že ministr Pospíšil uvedl mimo jiné i časovou posloupnost dějů spojených s odposlechy, dostalo i nedostalo se nejvyšší státní zástupkyni zadostiučinění. Dvacítka osob skutečně odposlouchávána nebyla. Bylo jich mnohem víc - šestačtyřicet! U jednoho politika dokonce odposlouchávali devatenáct čísel a těžko si představit, že takový člověk s sebou nosí kufřík s devatenácti mobily nebo že má jeden přístroj a z kapsy vytahuje dalších osmnáct SIM karet, které bleskově vyměňuje. Byl tedy odposloucháván jeden politik a spolu s ním dalších osmnáct osob.

Zajímavá jsou i Pospíšilem uvedená data: Odposlechy začaly 4. září, v den jmenování Topolánkovy vlády, a přestože měly trvat až do poloviny prosince, většina z nich byla ukončena už 20. září, kdy na tiskové konferenci padla první zmínka o oněch dvaceti odposlouchávaných. Navíc odposlechy, údajně prováděné v souvislosti s Kubiceho zprávou, byly povoleny až tři měsíce po jejím zveřejnění, tudíž se vynořují další otazníky...

Časová shoda je možná zcela náhodná, vyvolává nicméně prapodivné myšlenky. Co když se přece jenom v týdnu před jmenováním nové vlády žhavily linky z Lidového domu k jednomu policistovi, jednomu soudci a jednomu státnímu zástupci, kteří byli pro schválení odposlechů potřebni? Že by Stanislav Gross neměl v zápisníčku potřebná telefonní čísla? Proč se k odposlechům přikročilo zároveň s koncem Paroubkovy vlády a sběr informací začal být prováděn se začátkem vlády Topolánkovy? Nevyvolal veřejný Langrův slib, že podezření na odposlechy nechá prošetřit, úlek a následné ukončení většiny odposlechů?

My neznáme jména lidí, kteří měli být odposloucháváni, a i kdybychom je znali, stejně se můžeme jen domýšlet, zda to celé třeba není zpravodajská hra a zda vůbec můžeme věřit tajné zprávě, která se objevila bůhvíproč zrovna před mimořádným jednáním Poslanecké sněmovny. Ačkoliv zde je možná vysvětlení jednoduché - policie konečně přestala poslouchat sociální demokracii.

Přes všechny pochyby i zdánlivě nezvratné důkazy si v zemi, kde se ročně provádí pětkrát víc odposlechů než v sousedním Německu a stokrát(!) víc než v celých Spojených státech, můžeme být bohužel jisti jedině tím, že pravdu se nedozvíme nikdy. Jen nedůvěra v policii, justici a politiku se zase o kousek zvětšila, a to nejen kvůli tomu, že poslední události mnohým z nás až příliš připomněly jeden slavný Kachyňův film.