Má to efekt spíš psychologický než praktický pro občana této země: koruna vůči euru posílila, takže je o psí chlup pod hranicí pětadvaceti korun. V megaobchodech a megapodnikání se to jistě projeví, ale v hypermarketu u nás za humny to nepoznáme.
Navíc, bylo líp. Kdepak jsou ty časy, kdy stál dolar osmnáct kaček (tenkrát jsem si U Žida v New Yorku koupil foťák, to jsem měl kliku, pak mi ho ukradli, to jsem měl smůlu). Každopádně je to potvrzení dobrého vývoje hospodářství a je to taky pobídka pro naše exportéry, aby se tolik neschovávali národní bance pod sukněmi a napnuli svaly.
Zajímavý ukazatel je tzv. Big Mac Index. Hodnotí se v něm, kolik kde stojí velký McDonaldům hambáč. V jeho ceně najdeme hospodářský průřez – efektivitu zemědělství i cenu energií. Na začátku roku stál u nás 85 korun, kdežto v USA 5,67. Dolar by podle toho měl stát 15 kaček, stojí skoro třiadvacet. Zajímavé je, že podhodnocené vůči dolaru je i euro. A opět, tohle je pohodlné těm, kdo vyvážejí do USA, kdežto americké dovozce to znevýhodňuje. I to je jeden z důvodů, proč Donald Trump na Evropu prská.
Koruna byla vůči západním měnám podhodnocená vždycky a ještě dlouho bude. Z praktického hlediska je důležité, o kolik to bude. Vzpomínám, jak dlouho to trvalo, než jsem „tam venku“ měl pocit, že dát si pivo je rozmařilost, jako kdybych si dneska dal na Champs Élysées šáňo. Dnes si to pivo dám bez mrknutí oka, po patnácti letech.
Nicméně, řečeno s Járou Cimrmanem: po patnácti letech, není to přece jen málo?